Daniel Szabó / Třetí a čtvrtá čtvrtina "vyvolených" veršů

PARALELNÍ SVĚT

Nechám se ničit nocí

Dnem budu tápat,

Houpat tě v bocích

Přežít v tvé moci

Opustit sám sebe,

Génia loci

Tvářím se jako strach

Ty pluješ větrem,

Bezvládný mrak

Tisíckrát ze spánku

Křičím tu větu

Přežijí jen slušní a samota

Vyloď se se mnou na březích nekonečna

Kde nejsou žádná jména

Kde zvuk se roztříští o křídla plačících andělů

Ne, nejsem smutný,

Když míjím noční mosty

Když otevírám okno po ránu

A všude jen zdánlivé ticho

Už se to stalo

A já nechci stát mezi jedním ani druhým

Nechci slyšet tikat čas

V uplynulých hodinách trestu

Možná bude pršet,

Ale teď ještě ne

Teď nechme tryskat slova

A modleme se

Aby po nich nezůstalo nic

Ani zmařený život

Na jehož konci stojí otázka,

Ale také slzy,

Které se vám nepodobají

A já marně pátrám, proč.

PÍŠI

Píši všem pohanům

Bojícím se přijmout smrt v paternosteru

Tam, kde splyneme s časem spojitých nádob

Naslouchajíce klepotu tichosti v obejmutí

Rozprchlý dusot deště

Odtéká z blátivého davu

Současnost držena v dlaních večerů

Omotána znepokojivou bezejmenností

Vyrovnat nenapravené vinny,

jako bych se loučil se světem

Nepředstavitelně odcizeni

Nezvěstni sami v sobě

Studený pot zabíjí kouzlo dne

Pulsující marnosti v pravé poledne

POSLEDNÍ

Nebezpečně otevírá svou mříž

Kdekdo je podroben jejím plánům

Pokus se a zapomeň

Tryzna není světlem tvým

Nevěšet hlavu, říkají,

Ale kvůli čemu ne

Kvůli lidem, kvůli ženě, kvůli smrti za živa?

Postavit se čelem, říkají,

Ale proti čemu?

Proti utrpení?, které lze jen zmírnit

Nic a všechno jsou východiskem,

Ale ani jednoho nelze dosáhnout

A my jsme mezi těmito dvěma póly

Kde jeden pro druhého oheň zažehává

         PROMĚNA

         Proč se nikdy neprotínáš

         S tím s kým chceš být

         Kolem ostatním hlavy stínáš

         A stále reálně sníš

         Obsáhnout vše co tě obepíná

         Obejmout sílu,

         Která se vzpíná

         

         Tak mávej, mi mávej

         Dlaně si odlož do kapes

         Můžeš li, vstávej

         Z hloubky do nebes

         Stále si házej

         Padne li krása nebo děs

         Vždyť už to víš

         Jak má se tu žít

         Vždyť už to znáš

         Jak na nohou stát

         Marně se ptáš

         Jak všechno znát

         Dávej si, dávej

         Tenhleten marnivej svět

         Skláněj se, skláněj

         Nad tím kdo nepozná hned

         Zkoušej to, zkoušej

         Složit slovo z několika vět

         Lehce se loučíš

         S tím co nemáš

         Trpce se vracíš

         Minulost si chytáš

         A čas stále běží

         Tam kam nemá

         Zachytit ho

         To chvíli trvá

         Chodíš a bloudíš po okrajích

         Led se tenčí

         A dech se tají

         Kam až teď dojdeš

         Sama nevíš

         Jen snad doufej,

         Že něco změníš

          Ragún

          Mám pocit, že jsem vzhůru

     Barmský stařík mi drží nad hlavou červený deštník,

          pod nímž v podřepu vyprazdňuji své útroby

          A příval vody smývá nečistou bolest světla

          Přehnala se první letní bouřka

          a vyloupila svůj denní příděl

    Ptáci si začali skládat stejné účty jako za rozbřesku

                          

          Anděl milosrdenství

          dál zapisoval krvavé romány. 

                             

           Sny

           Sny, které bych rád spatřil

           Za mne sni

           Sny utopené

           Tajemstvím obestři

           V klidu a pokoji

           Opij  se drahým francouzským vínem

           Sny se ničeho nebojí

           Ať je vinen kdokoliv 

           Protnout se v průsečíku

           Zatemňujícím střed světa

           v němž je černý střevíc víc,

           než jen otiskem své doby

           Připnout si odvahu

           na klopu saka

           a v rytmu večerního cvrkotu hmyzu

           nechat si dlaní projít čáru pokory

TOBĚ 

Jen jednou

Zjeví se Ta,

která tě přiměje k návratu

K návratu z úzkosti

do situace života…

… Mít hodně rád

a mít k tomu dost síly! (Orten)

         … Sílu dávat, ne brát… 

TOTOŽNOSTI

Kde je ten šašek

Co  procházel se tu s tulačkou

Studeným pokojem

V němž lži zhořkly

Záhadně a krátce

Se zraňujeme

V zahradě u hranic ticha

Snídám své srdce

Na stříbrném podnose dějin

Rozcuchané páže se na mě směje

A já začínám důvěřovat všednosti

Žijeme z času ukradeného jiným,

Řekl bych,

I když nic podotknout nechci

Jen vejdi…

ÚČASTNÍCI  ZÁJEZDU

Stáváme se účastníky zájezdu

Na týden, na věčnost

Ze scény mizí tichost

Tělem sotva slyšitelná

Sluneční třpyt

obrazí se v zorničkách

a spatřuji siluety tam,

kde jsem byl věčný rádce

Postavit vzduch

Na úroveň kvílení kočky,

která je plná symbolů

a symboly jsou taženy vírou nahoru,

ven z času a prostoru.

         VÍTR NÁS ODVANE

         V podivuhodné noci

         Prostoupené žalem

         Kdy vítr má intimní hodinu se stromovým listím

         Je cítit strach z pustoty

         Poslouchej,

         Vítr povykuje temnotou

         Bdím bez dechu

         S podivuhodným vetřelcem zdejšího štěstí

         Jsem oddán vlastní beznaději

         Poslouchej,

         Poslouchej šťastně!

         Slyšíš povykující temnotu?

         Temné peklo a

         Kosící se vítr nám jde cestou naproti

         V podivuhodné noci

         Nepokojný rudý měsíc na střeše

         Pln strachu

         A okamžik se může proměnit

         v hromady truchlících oblak

         zlomených očekáváním padajícího deště

         a po něm nic

         jen rozbitá noc

         a země tiše stojí

         za oknem neznámá,

         od hlavy až k patě

         Vlož své hořící ruce

         Do paměti mé

         Svěř své rty

         stejně horlivé citu

         mým líbajícím rtům

         milovnice rtů a citu.




Click on the link Daniel Szabó / Básně I


Click on the link Daniel Szabó / Básně II