DANIEL SZABÓ: Péče o duši aneb člověk - i to může znít hrdě / JAN PATOČKA / 1. 6. 1907 - 13. 3. 1977 /
Habilitační Patočkova práce Přirozený svět jako filosofický problém sice pochází z roku 1936, ale pokud se ji budeme snažit chápat v dnešních souvislostech, může nám poskytnout nečekaná překvapení. Patočkova inspirace a spřízněnost s Husserlem a Heideggerem je tady zjevná. Patočka tvrdí, že „problémem filosofie je svět vcelku“ (Patočka, 1992: 36). Myšlení a jazyk jsou pro něho neoddělitelnou součástí toho všeho, co se pokoušíme uchopit jednotícím způsobem. Právě péče o myšlení a s tím spojená péče o jazyk, se v postmoderní společnosti vytrácí. Lidé proměnili svou "objektivitu" v zápas o kvantitu. Kvalita je zastoupena a zajišťována uzpůsobení věcí každodenního užitku a našeho zacházení s nimi. Technokracie dosáhla vlády nad spiritualitou.
Patočka nachází v Heideggerově analýze úzkosti "možnost okamžiku - skutečnost postavení před nic, protože úzkost neznamená nic než okamžik krize" (Patočka, 1990: 71). Východiskem z takového stavu krize je buď návrat zpět do světa, nebo odchod do stavu nehybnosti (hluboké nudy). Stav nehybnosti může být způsoben absencí vertikálního myšlení s důrazem na konzumní způsob života. Největší nebezpečí, v péči o duši, spatřuje Patočka v "jednorozměrném životě ponořeném do hledání stále vyšší úrovně spotřeby, ve které ztratíme schopnost pečovat o duši" (Patočka, 1996).
Patočka v celém svém díle klade důraz na pojem vnějšek (exteriorita). Ne tedy primárně na myšlení nebo existenci, ale na uznání lidské působnosti, která je jednou z daných součástí světa. Pokud se tedy zabýváme vnějškem, zabýváme se i vnitřními stavy duše (mysli). V tom spočívá celé jádro zmíněné péče o duši. Bytí na světě je (mělo by být) neustálým přemýšlením o tom, jak má být člověk sám sebou. Tato potřeba volby často dělá člověka nešťastným. Ale není jiné cesty než rozpor neustálé rozhodnutelnosti, který musí člověk podstupovat. Krátce shrnuto by se celá Patočkova analýza "duše" mohla charakterizovat jeho slovy: "Spravedlivý a pravdivý je však člověk tím, že se stará o duši. Starost o duši znamená, že pravda není jednou provždy dána ani není záležitost pouhého nazírání a přijetí vědomí, nýbrž celoživotní zkoumání myšlenkové - životní praxe" (Patočka, 1990: 92).
Pro Patočku není důležitá spontánnost a pocity, ale probuzení člověka k teoretickému myšlení. Proti pocitům staví Patočka fenomény, kterými by se měl člověk zabývat. S péčí o duši bezprostředně souvisí svoboda člověka, kterou vidí Patočka ve zvládnutí volby a zachování nároku na bytí v rámci své vlastní objektivity. Péče o duši je pro člověka vlastně nebezpečná, protože zpochybňuje jeho sebedůvěru. Duše je schopnost starat se o smysl celku, ne pouze o uspokojení v jednotlivostech. Není tedy příliš důležitý krátkodobý roztříštěný cíl, mnohem podstatnější je dlouhodobý ucelený postup.
Co je tedy pro dnešní péči o duši naprosto klíčové? Otázka - cogito. Ta představuje v dějinách filosofie problém myšlení. Myšlení se od dob Descarta stalo hlavním zájmem filozofie, pro svůj proces uvažování o jsoucnu a sobě samém. Čím je tedy člověk, potažmo jeho duše? Podle Heideggera je člověk "subjekt každodenního spolubytí. (Heidegger, 2008)." Potýká se s všudypřítomnou průměrností. Zmíněná každodennost spolubytí v průměrnosti je východiskem k pochopení sama sebe. Průměrnost (vůči sobě a okolí) je člověkem vnímána jako otevřenost a odhalenost před světem. Za průměrnost se nelze schovat a je nutné ji přijmout se vším všudy.
Čím se tedy člověk vymezuje vůči okolí a rozvíjí sám sebe? Především svojí činností (myšlením) a schopností aplikovat své city (lásku) do chodu každodenního života. To platí v každé společnosti a téměř v každé době, ať už je industriální, postmoderní nebo renesanční. Patočka ve své péči o duši vychází z Kanta jeho Já a apercepce. Což znamená "způsob zpracování určité zkušenosti v našem nitru prostředky, které se snažíme odhalit proto, aby naše evidence toho, co je v centru takového zájmu byla správně vyjádřena" (Kant, 2001). Stručněji řečeno příkladem - náklonností k určitému člověku odhaluji svoje nitro a zároveň se snažím tu náklonnost vyjádřit určitými prostředky. Předpokladem toho ovšem je, zabývání se vnitřními stavy duše (mysli), které nám umožní zprostředkovat určité vyjádření. Nejvýstižněji péči o duši shrnul Hegel pomocí svého absolutního systému (triády) - logika, příroda, duch – subjektivní, objektivní, absolutní - aneb předmět poznání je určen vývojem vědomí.
Patočka v Kacířských esejích, stejně jako ve všech svých úvahách, klade otázky po smyslu života, jeho významu, životních hodnotách, pravdě, hledání, tázání, bytí, jsoucnu... Jeho triáda dějinnosti, tradice a vykořeněnosti by mohla zkratkovitě znít jako neustálé přemýšlení člověka (dějinnost) o tom, jak má být sám sebou (tradice), i když tato volba činí člověka často nešťastným (vykořeněnost). Jaké tedy může být Patočkovo "doporučení" toho, jak pečovat o duši? Podle všeho by mohlo znít, abychom neustále hledali a nacházeli Boha prostřednictvím svého myšlení, spirituality a schopnosti milovat. Pečovat bychom měli i o svůj jazyk a měli bychom se snažit ho rozvíjet v našem myšlení. Posledním a nezbytným doporučením by zřejmě byla péče o blízké lidi v návaznosti na dějinnost. Tím můžeme chápat to, že pečovat o své blízké je dějinnou nevyhnutelností a zároveň radostí, která může povznést lidskou duši.
Použité prameny:
PATOČKA, Jan (1990): Kacířské eseje o filosofii dějin. Academia. Praha.
PATOČKA, Jan (1992): Přirozený svět jako filosofický problém. Československý spisovatel. Praha.
PATOČKA, Jan (1996): Péče o duši I. Oikoymenh. Praha.
KANT, Immanuel (2001): Kritika čistého rozumu. Oikoymenh. Praha.
HEIDEGGER, Martin (2008): Bytí a čas. Oikoymenh. Praha.
KOHÁK, Erazim (1993): Jan Patočka. H&H. Praha.
BĚLOHRADSKÝ, Václav (2012): Člověk - to už nezní hrdě. http://www.novinky.cz/kultura/salon/268809-vaclav-belohradsky-clovek-to-uz-nezni-hrde.html?ref=boxD
Komentáře