"Intenzita citu nezáleží na intenzitě reality." Jan Zábrana: Celý život II





"Z čeho plyne naše sebevědomí na tomhle světě? Z toho, že vepři nezabíjejí, nepečou, nepožívají nás, ale že my zabíjíme, pečeme a požíváme je. Z toho, že jsme přemohli aspoň na čas, na přechodnou dobu, všechna zvířata."

"Rozdíl mezi první a druhou půlkou života je především v tom, že v té první půlce je člověk na straně krásných a nadějných, kdežto v té druhé na straně ošklivých a vyřízených."

"Největší parkoviště jsou hřbitovy. A pořád rostou. Nehlídané parkoviště. Na furt. Nebo aspoň do doby, než přijede buldozer."

"Největší štěstí, jaké si lze představit - být odporný některým lidem. Ne nesrozumitelný, ale odporný."

"Když je ti nejhůř, nepřestávej myslet na mrzáky - mrzáky od narození, viditelné mrzáky, jak ty pomiloval Bůh... Krutost "božího" stvoření, "božího" dopuštění při stvoření je nevýslovná, neodvolatelná, hrůzná -  krutost ničeho stvořeného se jí nevyrovná... Jakmile se ale člověk pokusí o intervenci do bestiality "boží", jakmile se pokusí v ní cokoli napravovat, vyrovnávat, za cokoliv z jejího řádu se mstít, napáchá nechutně nové zlo... Z toho jsem za celý život neviděl výjimku..."

"Trotl, kterého jsem poznal v Tatrovce, skládající vlastní hádanky se zeměpisnou tajenkou. Třeba: Přes celé město hnal Hondu ras. Uhodli jste? No ovšem - Honduras! A jiné, ještě důvtipnější. Pitomost toho chlapa se dotýkala hvězd."

"Nezapomeň, že přicházíme na svět s oprátkou (pupeční šňůry) na krku. Že kolem této oprátky musíme proklouznout, abychom vůbec žili. Že oprátka číhá, že je nastražena na počátku všeho."

"Všude kolem ubití lidé, kteří pro únavu nejsou s to žít, natož aby četli nějaké knihy." 

"Na některých ženách je přitažlivé, příjemné a líbezné i to, jak stárnou."

"Vítězit mimo svůj morální kodex, uplatnit se v jejich stupnici hodnot - to je to, co mě v životě skličovalo nejvíce, co mě naplňovalo bezvýhledným, celá desetiletí trvajícím pesimismem... Dodnes."

"Mám obavu, že auta a letadla nebyla v plánu božím..."

"Smrt je příběh smutných dětí.
 Stesk těch, jimž vymřou konkurenti.

 Důstojnost ztuhlá jak sloupek rtuti.
 Žijeme ke smrti jen sebou uhranuti.

 Ten šok z nevinného sebenenadání.
 Vyznamenáni Bohem? Nevyhledáni.

 Poslat nás mezi lidi: lidské upřeno nikdy není.
 Oddělit od sebe a jimi neučinit.

 Mrazivou dekou čas nás přikrývá.
 Proč ne smrt stálou? Proč tu zaživa?

 Kazoví od vzoru, nechaní v oběhu.
 Z tropické smrti sem hození do sněhu."

"Když končíš, nemůžeš chtít, aby tvé dny měly půvab dní, kdy jsi začínal... (noc, 2:10, 6. listopadu 1974)"





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

STRANA "22"

"Milionové chvilky" Andreje Babiše

DANIEL SZABÓ / Politická moc bezmocných ve filmech Papírový voják a Taxi, Teherán… aneb hra o lidskou identitu