ZMAŘENI Mává se papírem, jako necitelnou fanglí odporu, odtrhnout... Svírající se hrdlo, na katafalku marnosti, visí v neslyšně plápolajícím bezvětří, zmrzačeni... Odtrženi hromadícím se hněvem, rozprostřena je zaslepenost, proti nemoci neviditelnosti, zmařeni... XXX Bez "Toho" je krása pouhým výsměchem, jako je plechové království krutostí. Začátek cesty a někde za rohem už číhá... Leze do díry, čistí komíny, sluní se na terase, lidské prase a číhá... Jen tak, sedí vedle, drží ruku, dívá se, chlácholí... Je horší soucit nebo samota? XXX Nic, čapnu ho za křídla, táhnu ho bolestí, lítostí, strastí, do pekla. Bez duše, bez lásky, něco prý v něm chrastí. Odvez mě, křičí, z plna hrdla. Ale kam, kde se lze skrýt? V rychlosti se prý ztrácí, ale co? Povoleno je, jen ve zkratce a prý "tvoř a žij", říkají. Hladce, nebo obratce, ptám se já. Je koho se vůbec ještě ptát, pokud pomineme sebe sama?