Daniel Szabó: Karlovy Vary, Wimbledon a MS ve fotbale – aneb proč potřebujeme film a sport?
Před dvěma lety jsem publikoval těchto několik odstavců. K jejich aktualizaci mě vedla souhra pořádaných akcí v letošním roce - MFF Karlovy Vary, Wimbledon 2016 a EURO 2016, které mají kauzální spojitost s rokem 2014. Změnila se sice Evropa a EU, ale příjemci masových akcí zůstávají stejní. A vlastně se neproměňují ani aktéři samotných megalomanských podniků. Tenistky, tenisté a fotbalisté zůstali totožní, filmový festival ve Varech také. Vidíme stejná virtuální sportovní studia a stejně "virtuální" komentátory a fotbalové "experty" jako před dvěma tety, jen s tím rozdílem, že pro tuzemského masového konzumenta bylo EURO 2016 atraktivnější kvůli účasti našich "ne - fotbalistů". Konec konců, i ten Barťák, Karel a Kryštof jsou stejní a říkají podobné fráze. Paradoxně se nejvíce proměnilo složení semifinalistek a semifinalistů Wimbledonu :-) "Zlaté tele" zábavního průmyslu se ještě nafouklo a chrlí reklamní spoty v nesmyslné intenzitě a nabaluje na sebe další jepičí pseudocelebrity. Werichův úšklebek "masa má přeci "vkus"", byl, je a bude platným.
Pozn. - autor je velkým příznivcem tenisu, kopané i kinematografie...
Začal
filmový festival ve Varech, skončil tenisový svátek ve Wimbledonu a do svého
finiše spěje fotbalové MS v Brazílii. Tři masové akce, které přitahují
pozornost, ale zároveň vyvolávají řadu otázek. Sport a zábava jsou
nejoblíbenějšími aktivitami lidí. Mají za úkol je spojovat, i když jsou často
vrcholem individualismu. Pokud nám to jaksi nejde, se spojit, tak nám to
přikáže trh a marketing. Pokud běháš, tak s Nike nebo Adidas, pokud hraješ
tenis, tak s Wilson nebo Head, pokud jsi fotbalista, zkus Gillette,
Coca-Colu nebo Mc´Donalds, když fandíš tak s Heinekenem nebo Gambrinusem.
Jestli tě zajímá film v podobě zábavy, buď „cool“ s ČEZ, RWE nebo
Vodafone a přidej pár panáků Lemon Becherovky.
Kinematografie
i sport jsou vesměs konzervativní záležitosti. Často hrající na
nacionalistickou notu a využívající neznalosti lidské masy a její naivity. Ale
koho to vlastně dnes zajímá? Diváky, pořadatele, sponzory, umělce, sportovce? Snad
jen lidi, kteří neberou film a sport jen jako prostou zábavu a odreagování se.
Přitom je strašlivě důležité, zachovat si princip filozofování a nespoléhat jen
na trh a zábavu. Ty nás degradují a vytváří z nás poslušné a nemyslící
„ovce“, postrádající kritické myšlení. Spokojit se s málem, často znamená
zhloupnout.
Začněme
filmovým festivalem ve Varech. Často bývá médii prezentován jako prestižní
filmová událost roku. Jeho prestiž spočívá v několika zahraničních
hercích, kteří festival navštíví a v pořádání večírků pro tuzemské pseudocelebrity.
Pokud se opravdu zaměříme na to nejdůležitější, na film jako na umění, tak
z celého programu stojí za vidění pouze menšinové procento filmů, které
jsou na festivalu uvedeny. Zbytek je jen výplň, v podobě „aby tam něco
bylo“. Můžeme namítnout, že umění, oproti sportu, má subjektivní hodnocení a
nelze měřit výsledek počtem branek, uhraných setů nebo zaběhnutým časem. Ale
lze ho měřit pomocí estetiky a etiky. To, ale vyžaduje poučeného a vzdělaného
diváka, který je schopen vnímat souvislosti.
Tenis
nebo fotbal mají tu výhodu, že výkon se měří podle určitých kritérií a vyhrává
ten nejlepší a nejšťastnější. Náhoda a štěstí hrají ve sportu důležitou roli,
kterou (buďme za to rádi), umění postrádá. Tenisté ve Wimbledonu nebo
fotbalisté na mistrovství světa jsou, stejně jako tvůrci filmu a herci, do
určité míry marketingové figury. Musí se oblékat podle sponzorů, jejich chování
má být lehce kontroverzní a mají být vzory pro děti a mládež. V tom selhávají
PR a marketingový handlíři nejvíce. Jak může být někdo vzorem pro děti, když
často nedá dohromady jednoduchou větu a jeho slovník je na úrovni základní
školy. Nelze to úplně vztahovat na sporty jako tenis nebo golf, které nejsou
tak masové, ale obecně to platí o fotbale a hokeji (ne náhodou nejpopulárnějších
sportech u nás).
Druhou
stranou mince, a možná tou nejdůležitější, je osobní vnitřní prožitek a
identifikace s filmovou postavou a sportovcem. Proč je fotbal tak magický,
když třeba za celý zápas nepadne jediná branka? Jednoduše proto, že se nějací
lidé (fanoušci) identifikují s jedince, mužstvem, klubem, národem.
V tenise jde především o individuální prožitek. Lidé v ochozech kurtů
nemohou při hře fandit, křičet ani nic pohazovat. Tleskat je dovoleno jen
v pauzách mezi výměnami. Tím je tenis velmi specifickým sportem, který
vyžaduje trpělivost a určitý způsob myšlení. Film je s tenisem, do jisté
míry, totožný. Nemá jít ani tak o to, co se děje před kinem nebo na festivalu,
ale o film samotný, jako o specifický druh umění, který člověk prožívá dvě
hodiny v kině sám, byť obklopen dalšími diváky.
Jednou
z dominantních částí prezentace zábavy, jsou média. To platí i o
kinematografii a sportu. Masová média referují o těchto fenoménech, jako o
zábavě, která nenutí příliš k přemýšlení. S tím lze, do určité míry
souhlasit ve sportu. Často je ovšem samotnými aktéry sportovních přenosů
komentován jako velká „věda a alchymie“ (používám záměrně sportovní
terminologii). Částečně se pojem zábavy může uplatňovat i na film, ale musí být
jasně odděleno, na jaký druh filmu. V tom se skrývá i úskalí filmového
festivalu ve Varech. Pokud odhlédneme od kvality filmů, je festival prezentován
jen jako zábavné setkávání lidí. Zevrubným analýzám filmů, které jsou na
festivalu uvedeny, se věnují pouze odborná filmová periodika, která stojí na
okraji zájmu a čtenosti. Mírně tento deficit suplují elektronická média, která
ale do referování o filmech, velmi často vkládají osobní historky autorů textů,
aby byla „zaručena“ větší „vtipnost“ a hodně kliků.
Nespornou
výhodou Wimbledonu i MS ve fotbale je právě šíření těchto sportů pomocí
masových médií. Rub (nebo líc?) této mince tkví v manipulaci
s divákem, která médiím zaručují nemalé tržby. Potíž je v tom, že
diváci se nechávají manipulovat vědomě a rádi. Stávají se na dobu zápasu
příslušníky určité komunity a jejich sounáležitost se sportovci nabývá
nebývalých psychologických a instinktivních rozměrů. Potom je tu také část
publika, které bere sport a film jako možnost své osobní prezentace. Nejvíce
viditelné je to právě na filmovém festivalu ve Varech. Potřebujeme tedy takový
festival a zmíněné sportovní akce? Ve své podstatě ano, ale pouze po dobu
trvání filmu nebo sportovního klání. V té době můžeme zažívat určité
vnitřní pocity, které jsou často přenositelné a popsatelné, ale velmi často
také nesdělitelné. Mimo trvání samotného díla, ať už uměleckého nebo
sportovního, ztrácí akce svůj smysl a stává se pouhým marketingovým nástrojem a
předmětem hospodských a mediálních debat.
Na
závěr jen malá poznámka o sponzoringu, který je nedílnou (ne-li přímo základní)
součástí zábavy. Firmy, které vkládají své prostředky do fotbalu a tenisu, za
to požadují od sportovců loajalitu a od diváků kupování výrobků jejich značky.
Nikdo ze sponzorů to nedělá z lásky ke sportu nebo z nadšení. Což je
u sportovních disciplín, kde se soutěží, v celku pochopitelné. Problém
nastává, pokud se vrcholné akce pořádají v zemích, kde jsou porušována
lidská práva a kde lidí často trpí chudobou. V těchto případech (OH v Pekingu
a Soči, MS v Brazílii, hokejový šampionát v Bělorusku) nemají
sponzoři z etického a lidského hlediska tyto akce podporovat. V případě
filmového festivalu je situace ještě méně pochopitelná. Desítky miliónů korun,
které se vyhodí během týdne, by sponzoři a státní instituce měli vložit do
distribuce uměleckých filmů, která by probíhala po celý rok, do provozu
artových kin, do mediální a filmové výchovy pro děti, do podpory nekomerčních
filmových projektů (ať už filmů, festivalů nebo periodik) a v neposlední řadě
do podpory Národního filmového archívu, který by se měl stát výstavní institucí
(co se týče prostředků i kvality) tuzemské kinematografie. Bohužel, neděje se z toho
skoro nic…
Komentáře