Daniel Szabó: Nymfomanka - Trierovo hledání ztraceného času
"Celý život je jen čekáním na smrt."
Tak je to konečně tady, filmová událost roku 2013 přijde za týden do našich kin. Nymfomanka Larse von Triera bude promítána ve dvou částech (II. část přijde do kin 9. ledna 2014) a v jakési zkrácené podobě (dohromady 240 minut, nesestříhaná tzv. director´s cut má 330 minut), kterou von Trier posvětil. Tento text je psán po shlédnutí I. části filmu. Na úvod je potřeba jasně vymezit pojmy (marketing a samotné dílo) - marketingová stránka projektu vyšla výborně. Dávkování self promotion materiály údajně "šokujícího snímku", bylo vytrvalé a výživné, ale samotný film naštěstí zůstal mimo povrchní mantinely PR a marketingu. Že by von Trierova prozřetelnost nebo jeho plánovaná hra s divákem a masou?
Není moc reálné a nemá to také logiku, aby na film chodili diváci, kteří sledují mainstremaovou produkci a chtějí Nymfomanku vidět, jen "kvůli tomu sexu", a že "o tom filmu psali na iDnes". Jistotou ovšem je, že tento film vzbudí pozornost a přitáhne diváky (otázkou je, jak film budou vnímat a interpretovat), stejně jako tomu bylo na novinářské projekci, kam chodí průměrně 20-30 lidí, ale na Nymfomanku přišlo zhruba 100-120 "novinářů". Zároveň Nymfomanka zřejmě neřekne nic divákům, kteří se doposud s filmy von Triera nesetkali a žádný jeho opus neviděli. Trier jako tvůrce rozvíjí ve své tvorbě stále totožné motivy jako před čtvrt stoletím. Existenciální výpověď zasazuje do křesťanského půdorysu a na něm vytváří jakousi antickou až postmoderní tragédii, protkanou symboly a odkazy. Postavy žen - trpitelek jsou pro von Triera alfou a omegou jeho tvorby. Bez nich by nevytvořil svůj obraz ženy, která je středobodem bytí.
Tak je to konečně tady, filmová událost roku 2013 přijde za týden do našich kin. Nymfomanka Larse von Triera bude promítána ve dvou částech (II. část přijde do kin 9. ledna 2014) a v jakési zkrácené podobě (dohromady 240 minut, nesestříhaná tzv. director´s cut má 330 minut), kterou von Trier posvětil. Tento text je psán po shlédnutí I. části filmu. Na úvod je potřeba jasně vymezit pojmy (marketing a samotné dílo) - marketingová stránka projektu vyšla výborně. Dávkování self promotion materiály údajně "šokujícího snímku", bylo vytrvalé a výživné, ale samotný film naštěstí zůstal mimo povrchní mantinely PR a marketingu. Že by von Trierova prozřetelnost nebo jeho plánovaná hra s divákem a masou?
Sexuální otevřenost, kterou Nymfomanka disponuje, není nijak šokující. Ztopořený penis se krátce objeví ve třech záběrech, detail ženských genitálií prakticky vidět není, takže pozorujeme jen sexuální hry bez naturalistického vyobrazení. Tím si von Trier otevřel cestu k psychologii postav a vztahů, které jsou pro film zcela zásadní. Nikdo také nemůže von Triera nařknout z laciné pornografie bez obsahu. Respektive může, ale udělá to pouze hlupák, ignorant a nevzdělanec. Nymfomanka není samoúčelným filmem, se snahou šokovat za každou cenu. Je to promyšlené umělecké dílo, které vyžaduje divákovo úsilí a kooperaci, které směřují k pochopení náznaků a záměrů vyvolaných tvůrcem. Je to jedna z částí puzzle s názvem Lars von Trier.
Nymfomanka je symbolickým von Tierovým návratem až k filmu Prolomit vlny (1996). Nesouvisí to jen s obsazením Stellana Skarsgarda do role Seligmana, ale především s hlavní postavou Nymfomanky, kterou je Joe v podání Stacy Martin a Charlotte Gainsbourg. Stejně jako Bess v Prolomit vlny, je také Joe psychicky narušenou ženou, kterou se stala díky své sexuální vášni. Ale nejen díky jí, svou daň si vybral také naprosto zdecimovaný vztah se svou matkou, která je podle Joe "chladná jako psí čumák". Bohužel pro Joe, přenesla svůj chlad na ni. Citovou nevyzrálost si Joe kompenzuje zběsilým střídáním sexuálních partnerů, které vrcholí její závěrečnou větou "já nic necítím, já nic necítím". Což je pro ní stejně znepokojující, jako smrt vlastního otce (mimochodem v úžasném podání Christiana Slatera).
Celé vyprávění Nymfomanky opisuje symboliku kruhu a vrací se stále na začátek. Pátrá po důvodech chování postav, po minulosti Joe, po důvodech existence, po víře v Boha. Joe vypráví svůj příběh Seligmanovi, ale zároveň ho předává i divákovi, který k ní musí zaujmout nějaký postoj. Je to hra (dialog) v gardu terapeut (Seligman) - klient (Joe). Taková terapie v románové podobě Marcela Prousta, režírovaná von Trierem. Plná osobního vyrovnávání se ženami, láskou, sexem, rodinou, křesťanstvím, uměním, existencí. Trierův pohled na člověka, pro nás nevyznívá příliš lichotivě. Jakoby se v něm zrcadlila slova Friedricha Nietzche: "Nejobecnější znak moderní doby: člověk ve svých vlastních očích neuvěřitelně ztratil na důstojnosti. Kdo pustí k vodě Boha, drží se o to pevněji absurdní víry v morálku."
Komentáře