CATARANGA

Poslední film Michaela Hanekeho s názvem Láska  (2012), patří do kategorie těch snímků, o kterých nemá smysl psát recenze, ale má smysl je vnímat. Tento film se musí vidět a divák musí mít něco "odžito", aby dokázal pochopit (alespoň z části) Hanekeho kódy. Láska není jen filmem o stárnutí a nemoci, ale především o smíření, naplnění a hledání Boha. Prostředkem k hledání těchto hodnot je cit, který chováme vůči svým blízkým. Nezáleží ani tolik na tom, jestli tento film získal Zlatou palmu v Cannes a Evropskou cenu pro nejlepší film roku 2012. Láska by obstála i bez jakýchkoliv ocenění a to pro svou uměleckou nadčasovost a vysokou estetickou hodnotu. Haneke natočil film ve stylu pravda - život - smrt.    Haneke od počátku filmu po divákovi "nic" nechce. Pouze koncentraci a vnímavost. Vypráví příběh dvou lidí (manželů), kteří si v průběhu života vybudovali respektované postavení v intelektuální společnosti a užívají si stáří.  Anne ( Emanuelle Riva) a  Ge

Je těžké být bohem Chrustaljove, vůz! Můj přítel Ivan Lapšin 20 dní bez války Prověrka osudem Sedmý sputnik

Kdo jsme, odkud přicházíme, kam směřujeme? To jsou základní otázky, které ve svém posledním filmu klade korejský tvůrce  Kim Ki-duk .  Pieta  navazuje na předchozí  Kimovu  tvorbu a stylem kopíruje (v dobrém slova smyslu) jeho nejlepší filmy jako  Ostrov  (Seom, 2000),  Pobřežní hlídka  (Hae Anseon, 2002), 3-Iron (Bin jip, 2004) nebo  Dech  (Sum, 2007). To, co  Pietu  odlišuje od ostatních filmů  Kima , je zkoumání vztahu rodič-dítě (konkrétně matka-syn). Kim  doposud převážně zobrazoval a předkládal svůj pohled na partnerský (milenecký) vztah ženy a muže. Postup ovšem zůstal totožný – postavy se prostřednictvím utrpení dopracovávají k jakémusi poznání. Kudy tedy vede cesta ke zmíněnému poznání? Přes násilí a utrpení, až k vysvobození za cenu oběti. Celým procesem musí projít obě hlavní postavy vyprávění – žena (matka) Mi-sun a nájemný vymahač pohledávek (syn) Kang-do.  Kim  v  Pietě  opět dokonale propojuje zápletku filmu, která je jen slupkou p

Filmy Rodinná oslava  (Festen, 1998) a  Submarino  (2010) patří mezi základní kameny filmografie dánského režiséra Thomase Vinterberga . Minulý rok k nim přibyl i film  Hon , který vstoupil do naší distribuce. Rozhodně je to snímek, který si zaslouží pozornost, a který patří mezi to zajímavější, co nabízí česká kina . Vinterberg   Honem sice nedosáhl svého vrcholu v podobě  Rodinné oslavy , ale vytvořil celkem zdařilou sociální a psychologickou sondu do maloměstského (vesnického) prostředí, které se tváří přátelsky a vstřícně, ale pod slupkou je plné nenávisti a pohrdání. Hon by se dal nazvat jakýmsi morálním dramatem, ale zároveň může být (při troše fantazie) i westernem s prvky kriminálního žánru. Celý příběh je postaven na Lucasovi ( Mads Mikkelsen ), který pracuje jako vychovatel v maloměstské školce a je obviněn dcerou svého nejlepšího přítele Thea ( Thomas Bo Larsen ) ze sexuálního obtěžování. Dojde k tomu poměrně jednoduchou cestou, kterou je příli