DANIEL SZABÓ: Evropa - mnoho pohledů, minimum východisek…


Vlastní já mnoho neznamená, ale není ničím izolovaným, je vřazeno do přediva vztahů, které je složitější a pohyblivější než kdy dřív. 
J. - F. Lyotard


V posledních letech jsme svědky nekonečného množství analýz a názorů na to, co je příčinou krize Evropy a západní společnosti. Všichni ti "proroci a mesiášové" nabízejí návody a recepty na "lepší časy", na rozdělení nebo sjednocení Evropy, na boj s terorismem, na ekonomickou prosperitu a na mnoho dalšího. Někdo by chtěl Evropu jaksi "reformovat", jiní navrhují vládu bez elit, ostatní se připojují k davu a požadují radikální řešení. Ale má vůbec Evropa nějaké řešení?

Náboženský fundamentalismus, víra jako přesvědčení, které utváří lidská přání, postoje a jednání, konfrontace mezi tradicemi, přesvědčením, fanatismem a předsudky. To všechno často slýcháváme z úst politiků, "expertů a odborníků", kteří se mylně považují za elitu. Většina se zabývá zkoumáním socioekonomické reality, ale málokdo je ochoten vidět lidská dramata, která se vyjevují zkoumáním vzorců myšlení a chování jednotlivců a společnosti.

Teorie sociálních a mediálních konstrukcí jsou mnohdy méně zajímavé než samotné politické a historické procesy. Populistické názory apelují na univerzalitu lidských hodnot a křesťanských tradic, liberálně - konzervativní pohledy vzývají sekulární náboženství a absolutní svobodu jedince. Často jsou přehlíženy dějinné ideje a historické souvislosti v podobě kolonizace evropských velmocí, evropského osvícenství, rozpadu velkých říší, dvou světových válek, studené války, totalitarismu, dekolonizace, vojenské intervence Západu na Blízký východ a do zemí třetího světa, atd. Na stranu viníků rozpadu a krize Evropy jsou často postaveni islámští radikálové, na stranu obhájců pak evropská masová společnost, která opticky "hájí své zájmy", aniž by často tušila, jaké ty zájmy jsou.   

Nesporně zajímavá jsou i data, týkající se tzv. hrozby terorismu pro EU i USA, která je často spojována s islamismem a Islámským státem (IS). Tato globální problematika zasahuje do koncepcí a plánů NATO i EU. Bohužel, velmi často je hrozba terorismu zneužívána jako nepřesná a zastrašující informační propaganda Západu, která má za úkol uniformovat názory masové západní společnosti. Pomocí jednoduchosti a povrchnosti se vytváří určité sociální a mediální konstrukce, které zaměňují a míchají pojmy jako islám, islamismus, Islámský stát, terorismus. To má často za následek plochou informační triviálnost, kterou ale může půlmiliardová Evropa a třísetmiliónová Amerika, přijmout jako měřítko pro řešení terorismu a migrace. Bezprostřední spojitost na terorismus a migraci má výdajová politika na obranu, kterou provádí NATO i EU. Náklady na obranu stoupají a stoupat má i relativní bezpečnost občanů EU a Ameriky. Tvrdá data o terorismu ve světě ovšem úspěšně vyvrací politickou propagandu EU i NATO a ukazují, že terorismus je daleko více rozšířenější forma násilí mimo EU a USA. Svědčí o tom i počty obětí teroristických útoků, které jsou mnohonásobně vyšší například v Iráku, Afghanistánu, nebo Pakistánu, než v rámci Evropy.

Ekonomický evropský tahoun Německo, je v souvislosti s migrační vlnou, zřejmě největším potenciálním investorem do obrany. To potvrdila i komunikace mezi kancléřkou Merkelovou a nově inaugurovaným prezidentem Trumpem, která se týkala právě problému migrace a významu NATO. Francie se dvěma procentům blíží a po neblahých zkušenostech s teroristickými útoky, se dá předpokládat, že téma investic do obrany bude „horkým křeslem“ pro nového prezidenta „země galského kohouta“, i pro nového „prvního muže“ Ameriky, Donalda Trumpa. Tuzemské investice do obrany se pohybují v okolí jednoho procenta HDP, což je pro velikost naší armády vcelku dostačující výše. Vzhledem k českému a evropskému politickému populismu se ovšem dá předpokládat, že i tuzemští politici a obchodníci budou chtít, zmíněné jedno procento, navyšovat.

Pokusme si shrnout priority a cíle bezpečnostní politiky EU a NATO. Bodově by to mohlo vypadat takto: 1/ posílení mezinárodní bezpečnosti a spolupráce; 2/ zachování míru; 3/ dodržování a upevňování demokracie a lidských práv a svobod. Na rozdíl od spolku NATO, nemá EU vlastní armádu a musí se spoléhat na konkrétně sestavené vojenské jednotky, které se profilují vždy na určité krizové situace a jsou sestavovány členskými státy EU. NATO do velké míry kopíruje, co do členských států, složení Evropské unie. Což je pro samotnou EU nesporná výhoda, méně již pro USA, kteří jen těžko hledají evropské spojence pro své vojenské intervence. Není proto příliš překvapivé, že Spojené státy se nijak výrazně neangažují v migračním evropském problému a řeší si spíše své vlastní interní záležitosti na americko – mexické hranici, které v současnosti dovádí do extrémní situace (stavění zdi) Donald Trump. EU je hlavním poskytovatelem finančních prostředků v humanitární krizi v Sýrii, kam investovala za posledních šest let, více než 3 miliardy eur.


Kulturní kód jako hypertextový odkaz
Charakteristickým rysem postmoderního světa, skládajícího se z postmoderní kultury a postindustriální společnosti,  je jeho pohyblivost a ztížení možnosti, jak dospět k určitým jistotám, které člověk nutně hledá a potřebuje. Kulturní kódy nás mohou k jistotám přiblížit nebo přivést. Ale jak vlastně zmíněné kódy vnímat a chápat?

Nejjednodušeji bychom mohli kódy uchopit jako životní schémata a vzorce, která jsou zakódována (uzamčena). Člověk nabývá v průběhu života určitých schopností, které mu mohou pomoci k odemčení (dekódování) vzorců a schémat. V průběhu života člověka se dekódovací schopnosti mění, v závislosti na mnoha proměnných, kterými jsou kupříkladu věk, vzdělání, sociální interakce, společenské vazby, rodinné zázemí, atd. To, co pomocí těchto proměnných člověk dostává a vstřebává, nemusí ještě nutně dávat a posílat dále. Často závisí schopnost určitého sdílení a přenosu kulturních kódů na schopnosti intertextuálního čtení odkazů.

Složitost předešlé věty je jen zdánlivá a má jednoduché vysvětlení. Člověk je v prožívání svého subjektivního života vždy sám. Ale jelikož je od přírody tvorem společenským, tak současně neexistuje mimo vztahy. Jeho štěstí, pokud ho budeme chápat v Jungově pojetí, že „štěstí ve skutečnosti neexistuje, jen touha po něm“, je závislé na pocitu společné příslušnosti, který cítí člověk vůči lidem. A to jak vůči svému nejbližšímu okolí (rodina a přátelé), tak vůči lidem (společnosti, lidstvu) obecně.

Velkou většinu kulturních kódů přijímá a fixuje člověk v době dětství. Vzorce a schémata, která mu jsou nabízena, dekóduje dítě jako odkazy svých rodičů a rodinného společenství. Přijímá je často mechanicky, ale to vůbec neznamená, že o nich nepřemýšlí a nedává jim jiné kontexty, než které vidí dospělý člověk. Pokud si znovu vezmeme k „ruce“ Junga, dostane se nám jeho slovy fatálního vysvětlení podstaty lidského života -  „psyché dítěte není vůbec tzv. „tabula rasa“. Je už předem formována značně individuálně. Na tomto komplikovaném základu vzniká „já“ a tento základ je nese po celý život. Kde základ nefunguje, nastane chod naprázdno a smrt.“

Ne nadarmo je Jung označován jako zakladatel analytické psychologie. Pokud se nad jeho slovy zamyslíme v kontextu kulturních kódů člověka, můžeme dojít k překvapivému závěru. Tím je jakési rozdělení kódů na dvě části – na zmíněný kulturní kód a na přirozený kód. Do přirozeného kódu můžeme zařadit již zmíněné rodinné vazby, sociální existenci, hmotné statky, vydělávání peněz, společenskou angažovanost, nebo potomstvo. Ale kultura, ve smyslu vědění a poznávání, stojí mimo přirozený kód. Vytváří samostatnou množinu nebo kapitolu kódů kulturních. Řečeno symbolicky německým myslitelem Mistrem Eckhartem „lidé by neměli tolik uvažovat o tom, co mají dělat, ale o tom, co jsou“.

 

Pohyb na perifériích nervových slabin


Prostředí, ve kterém žijeme, se skládá z identity, struktury a významu. Význam prostředí je pevně spjat a vázán na strukturu prostředí. Pokud přisoudíme prostředí určitý poznávací význam, kterým se pokouší jedinci něco sdělit, musí mít i struktura jasně stanovené podmínky. Ty zajišťují sdělitelnost vůči objektu (v tomto případě člověku). Jak tedy této sdělnosti prostředí dosáhnout?


Prostředí a identita v nás evokuje určitý způsob života. To jak žijeme a kde žijeme není zdaleka tak jasné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Každý jednotlivec se vymezuje a identifikuje s různým společenským prostředím. Právě schopnost identifikace, ve spojení s osobní zkušeností, je jedním z nejdůležitějších aspektů pro tvorbu identity. Orientovat se a získávat informace o prostředí, by mělo být primárním úkolem každého jednotlivce. To nám  může pomoci k rozeznávání a posuzování věcí a chování lidí v určitém prostředí. 


V postmoderní době, ve které v současnosti žijeme, nám mnoho pojmů splývá a velmi špatně je rozeznáváme. Svoboda, demokracie, vůle, jsoucno, bytí, čas, totalita, islamismus, fundamentalismus... Tyto pojmy, mezi které patří i konstrukce mentálního obrazu prostředí, jsou chápány ve vztahu ke světu nebo ve vztahu k druhému, potažmo společnosti. Pocit jistoty a zakotvení v prostředí je pro jedince velmi důležitý. Od těchto pojmů může společně se svobodným jednáním rozvíjet svou identitu. „Moderní“ prostředí, které je základem dnešního života, nelze oprostit od emocí jednotlivce. Emoce a city přirozeně vyvolávají pocit nejistoty, který je hlavním hybatelem pro uchopení života v determinovaném prostředí. Prostor, ve kterém prožíváme svou formu času, se musí zprůhlednit a získat vnitřní jednotu. Pokud nebude tyto aspekty splňovat, může se stát chaotickým a nebezpečným pro jedince i společnost    

 

Každé prostředí, se kterým se můžeme identifikovat, vyvolává u člověka různý myšlenkový proces. Přes značné rozpory mezi jednotlivci, ale můžeme konstatovat, že v rámci názorového střetu, často dochází k rámcovému sjednocení a shodě. V této chvíli je nasnadě otázka, jestli to může prospět společnosti a nevypovídá to o slabé identitě jedince. Představme si sebeidentifikaci s prostředím jako narativní strukturu vyprávění. Jedinec se stává aktivním pozorovatelem a podílí se na vývoji prostředí. Stává se vlastně reálným objektem, který se ocitá ve společenské hře, kde mu jsou vytyčeny určité meze, do kterých musí promítnout své představy. V protikladu zde stojí pojmy "chtít" a "moci". Co jako jedinec chci pro sebeidentifikaci s prostředím udělat a co je mi dovoleno (co mohu) udělat.     


Ve značně přeneseném a nadneseném slova smyslu, bychom mohli říci, že mentální obraz prostředí, ve kterém žijeme, si vytváříme podle dostupných informací, na základě utvořených hypotéz. Pokud ovšem vycházíme z reálného času a prostoru, který jako jedinci žijeme a obýváme, odvíjí se naše lidské bytí jako měnící se rytmus naše života. V této souvislosti se ve velké míře stírají rozdíly mezi pojmy "pozorovatel" a "objekt". Jedinec se stává objektem v daném prostředí a zároveň je i pozorovatelem, který má schopnost (do určité míry) měnit prostředí kolem sebe. Tak můžeme chápat diskurz identity (ať už z náboženského nebo ateistického hlediska), jako člověka aktivního ve smyslu hledání a člověka rezistentního ve smyslu odpovědnosti.    

 

Lhostejnost, nenávist a radikální náboženství nám ztěžují možnost pochopení křesťanství v pravém slova smyslu. „Návod" na chápání podstaty bytí můžeme v obecné rovině vidět v „životu jako chápání daru Boha (početí až smrt) versus životu jako výtvoru lidí (rodičů, společnosti, sebe sama).“ Utváření našeho mentálního obrazu, časově mnohonásobně převyšuje délku života jedince. Individuální identita jedince je vyjádřena určitou formou, která je prezentována nekonečným množstvím podnětů a informací. Pokud nemá dojít k zahlcení, musíme s těmi soubory pracovat, neustále je kontrolovat a obměňovat. Tím vyvstává otázka, kde jsou limity, kdy jsme ještě schopni vnímat prostředí a situace v souvislostech, a kdy už tyto souvislosti z hlediska chápání, překračují naše možnosti.    

 

Jsme zahlceni kulturním, historickým, ekonomickým a biologickým vývojem, které k nám neputují chronologicky, ale jsou předkládány v určitých interakcích a zkratkách na jednotlivé události. Žijeme v tekuté a postmoderní době, kde se rozpadají tradiční hodnoty a selhávají konzervativní jistoty. Nové poznatky a informace, které vstupují do našeho poznávacího procesu prostředí, mají za následek vytváření představ o určitém prostředí (to nemusí být jen to naše, ve kterém v současnosti žijeme), z hlediska vnitřního i vnějšího poznání. Určitým protikladem k tomuto důležitému poznání je časová zkušenost skutečnosti. Ta utváření lidskou identitu a její vliv na prostředí, který determinuje pouze na určitý a jasně přidělený (vymezený) časový úsek lidského života. Pokud nechceme tento vymezený časový úsek nechat prostoupený lhostejností, s pravděpodobným následkem lidské prázdnoty, měl by si Evropan zvolit mezi racionálně organizovanou společností nebo pospolitým společenstvím. Výběr ponechám na každém jedinci a jeho vůli.












  
      

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

STRANA "22"

"Milionové chvilky" Andreje Babiše

DANIEL SZABÓ / Politická moc bezmocných ve filmech Papírový voják a Taxi, Teherán… aneb hra o lidskou identitu