Rozhovor s malířem Svatoplukem Zapletalem
Malíř Svatopluk Zapletal je člověk převážně tichý a přemýšlivý. Jeho obrazy v sobě skrývají tajemství lidského poznání. Člověk ho zajímá jako objekt i subjekt obrazu. Náš rozhovor se odehrál v kavárně u Svatého Vojtěcha, která je nedaleko mekky výtvarného umění Výstavní síně Mánes. Řeč byla o emigraci, výtvarném umění, české společnosti a řadě dalších témat.
Malíř Svatopluk Zapletal je člověk převážně tichý a přemýšlivý. Jeho obrazy v sobě skrývají tajemství lidského poznání. Člověk ho zajímá jako objekt i subjekt obrazu. Náš rozhovor se odehrál v kavárně u Svatého Vojtěcha, která je nedaleko mekky výtvarného umění Výstavní síně Mánes. Řeč byla o emigraci, výtvarném umění, české společnosti a řadě dalších témat.
Začal bych naše povídání otázkou emigrace. Jak k ní u Vás, v roce 1969, došlo a co bylo tím hlavním impulsem?
Samozřejmě 21. srpen. Bylo mi tehdy 21 let a byl jsem si už dlouho jist, že režim, který na příklad nepustí obyčejné lidi za své hranice, je naprosto špatný. Vystudoval jsem strojní průmyslovku, ale nechtělo se mi sedět jen v kanceláři, toužil jsem po nějakém dobrodružném povolání a tak jsem šel pracovat k cirkusu. Začátkem roku 1968 jsme odjeli na turné po tehdejší Německé demokratické republice. Srpnové události mě zastihli právě v NDR. Jeli jsme tehdy na korbě náklaďáku k další štaci a řidič pustil rádio, ze kterého se najednou ozvala československá hymna, to bylo znamení, že rozhlas byl obsazen. V tu chvíli nám bylo jasné, co se u nás děje, že je konec vlastní státnosti, konec reformování společnosti. Do emigrace jsem odešel v létě roku 1969.
Jaké byli začátky emigrace v Německu?
Odešel jsem do Německa, kde se narodila moje maminka a z počátku jsem bydel u sestry své babičky. Člověk vlastně na začátku emigrace nemá nic, tak se soustředí na práci. Vedle nutného vydělávání peněz jsem soustředěně pokračoval v tom, co jsem začal už doma: maloval a kreslil. Dal jsem si přihlášku na výtvarnou akademii do Mnichova, ale nakonec vyšla akademie v Hamburku, kde jsem v roce 1971 začal studovat malířství, grafiku a později i typografii. Ale vlastní tvorba mě na studiích samozřejmě neživila. Dostával jsem někdy stipendia a musel jsem při studiu normálně pracovat. Po škole jsem nějaký čas pracoval pro jednu reklamní agenturu, ale to nebyla moje parketa: začal jsem s knižními ilustracemi, založil malé nakladatelství pro bibliofilie a to, z velké části, dělám dodnes.
Odešel jste do zahraničí v poměrně mladém věku. Co pro Vás bylo největším překvapením nebo naopak problémem, když jste porovnával život v totalitě a v demokracii?
Odpovím na to jednou příhodou. Zhruba po půl roce jsem musel jet do Karlsruhe. A na nádraží jsem byl svědkem, jak dva policisté, ne zrovna vybíravým způsobem, něco vysvětlují bezdomovci. A reakce kolemjdoucích mne překvapila; ti se bezdomovce zastali a policistům vynadali za hrubé chování. Na tom je přece vidět fungování občanské společnosti a už samozřejmé respektování druhého, v tomto případě slabšího. Což byl pravý opak toho, co bylo obvyklé v tehdejším totalitním Československu.
Zmínil jste svou práci na knižních ilustracích. Jak je pro vás podstatná malba a tvorba na velké plátno? Je to pro malíře stěžejní záležitost?
To je trochu problematická otázka. Pokud to myslíte z uměleckého přístupu, tak je myslím nutné pro někoho, kdo dělá převážně grafiku, aby začal i s jiným rozměrem a technikou. Nemyslím si ale, že je pro malíře stěžejní velké plátno – ono je obtížnější namalovat něco dobře na malé! Velké plátno Vás, tedy diváka, vždycky ohromí. A ani tam potom toho kumštu nemusí být tolik. Na druhé straně, pro mne hraje roli i pracovní gesto, tam pak je velikost plátna podstatná.
To nás přivádí k další otázce, jak těžké bylo, po návratu z Německa v roce 1994, se prosadit na zdejším výtvarném trhu?
K tomu prosazení se vlastně nikdy nedošlo a ta situace trvá dodnes. Až na pár tuzemských výstav jsou moje díla směřována na německy mluvící země. Velké těžiště mé práce je ve tvorbě knih, bibliofilií vlastně a texty jsou v němčině. O české verze jsem se vlastně ani nepokoušel. Pro německý trh jsem dělal třeba ilustrace k povídkám Bohumila Hrabala, k poezii velkého českého básníka Jana Skácela nebo k prvotině Václava Havla Rodinný večer. V současnosti pracuji na povídkách Franze Kafky a je tam určitá naděje, že by se mohla objevit i česká mutace knihy. Ale velkým problémem je cena těch knih, která se pohybuje ve stovkách euro. A v německy mluvících zemích už mám přece jen spoustu sběratelů, je tam několik muzeí, která o takové publikace mají zájem a jsou ochotni zaplatit třeba 300, 500 i více euro.
Jak je v dnešní době, kdy je umění (a hlavně výtvarné) považováno za luxus a nadbytečnost, se uživit malbou a ilustracemi?
Umění je velmi důležité, ale člověk se musí také něčím živit, což není ve výtvarném umění úplně snadné. Obrazy jsou drahé a není tak jednoduché je prodat; tady například chybí ona silná stření vrstva lidí, kteří by se o výtvarné umění zajímali a měli zároveň tu kupní sílu. Což v Německu existuje. Krom toho Německo znamená ve výtvarném světě trochu něco jiného než Česká republika. Německé umění často přicházelo s inovativními věcmi a dokázalo se proslavit. Už jen ten fakt, že o německých školách a směrech se učí všude v Evropě i v Americe, je dost podstatný. A pokud jste na západě umělec z „východního bloku“, je ještě těžší se prosadit.
Co Vás jako umělce nejvíce ovlivňuje a inspiruje, ať ze strany různých uměleckých směrů nebo vjemů, které jsou kolem Vás?
Na to asi neexistuje jednoznačná odpověď a je to velmi komplikované. Umělec se utváří velmi dlouho, stále hledá a musí především zformovat sám sebe. Co se týče uměleckých směrů tak to byla moderna 20. století. Henri Matisse a další postimpresionisté, Vasilij Kandinskij a ruská avantgarda, německý expresionismus, jistě, z českých malířů na prvním místě Josef Čapek. Inspirací je pro mě ale i hudba a její barevnost, myslím, že někdy jsou si obě kompozice blízké. Město a jeho artefakty a samozřejmě také člověk. Velikou učitelkou je pro mě také příroda.
Jako tvořícího umělce bych se Vás zeptal, jakou úlohu a sílu má v dnešní postmoderní době umění?
Umění rozhodně může určitým způsobem působit na člověka a formovat ho. Ať už je to hudba, literatura, divadlo nebo výtvarné umění. Pokud by to tak nebylo, tak by se tolik lidí přeci o umění nezajímalo, mu tolik neobětovalo. Jenže se toto nedá vyčíslit v korunách a už začneme pochybovat. Touha lidí něco vyjádřit a sdělit a najít v sobě svobodu, to vyjádřit tak, aby si za tím stál, je obrovská a nekonečná. V tom asi tkví ona jedinečnost umění. A proto z něho mají všechny nedemokratické systémy takový strach.
Domů jste se natrvalo vrátil v roce 1994. Jak hodnotíte těch dvacet let demokratického vývoje u nás a v nás? Kam jsme, jako dnešní Evropané, pokročili ve vztahu k emigrantům a ve vztahu samých k sobě a k národu?
Rozhodně je jasné, že já jsem se změnil a lidé, kteří zůstali tady, prošli také určitým vývojem. Ze začátku jsem z toho neměl příliš dobrý pocit. K emigrantům se často přistupovalo nedůvěřivě, až nevraživě. Ale je pravda, že postupem času tyto jevy začaly mizet. Pořád nevím, proč český národ takhle reaguje a má to v sobě jakoby zakořeněné. Znám například řadu Poláků, kteří tenhle problém moc neprožívali. Ale možná je to tím, že jsou Poláci oproti nám velmi soudržný národ. Nejdříve Polák, potom teprve záleží na režimu a na tom, kde žijete. Pokud žijete v demokratickém státě, dokážete si udělat objektivní obraz o různých věcech. Ať už negativní nebo pozitivní a to Vás také formuje. To už po dvaceti letech víme také. Po roce 1989 mi připadal postoj politiků i společnosti dosti naivní. Byl kladen malý důraz na dodržování zákonů a práva, na tom je přece fungování státu postaveno! I občanská společnost tady stále pokulhává a politici vlastně nemusí nic moc dělat, až na pěstování vlastního image, protože na ně je vyvíjen minimální tlak ze strany společnosti. Také je v té „západní“ Evropě kultura mezilidských vztahů na jiné úrovni než tady a máme ještě velmi co zlepšovat. Na druhé straně: myslím, že zde není ten každodenní běh života tolik určován penězi; lidé pořád ještě jezdí přes víkend na chatu, namísto aby si sháněli nějakou práci i přes ten víkend. Ještě se umějí zastavit, ještě si umějí užívat života! Alespoň tak to vidím zde, u nás na venkově.
Pokusím se zeptat na jednu intimní otázku. Máte pocit, že jste v životě sám před sebou obstál (umělecky i lidsky)?
Na složitou otázku se pokusím odpovědět jednoduše: že není moc věcí, za které bych se musel stydět. Po té umělecké bych to řekl tak, že se uměním živím už přes třicet let a stále se pokouším dělat a objevovat nové věci a nespokojit se s tím, kde jsem, bez ohledu na to, zda to „něco přinese“. Nevím jestli je toto určitá známka toho obstání, na které se ptáte, ale mám z toho docela dobrý pocit.
SVATOPLUK ZAPLETAL (* 1946) maturoval v roce 1964 na Střední průmyslové škole v Teplicích a pak vystřídal řadu povolání. V roce 1969 emigroval do Německa. V letech 1971 – 1977 studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Hamburku. Malířství studoval u Hanse Thiemanna, Wernera Bunze a Gerharda Rühma, u kterého studoval i grafiku. U Richarda von Sichowskyho pak studoval typografii. V roce 1976 zakládá své vlastní vydavatelství Svato Verlag. Od roku 1979 se orientuje převážně na vydávání bibliofilských tisků a vybírá si především moderní prózu a německé expresionistické básníky. Vydal několik desítek bibliofilských tisků. Od roku 1994 žije napůl v Hamburku a napůl v Čechách (v malé vesnici Ostrov pod Blaníkem). Naposledy vystavoval v Galerii Zlatá husa (leden – březen 2009).
Komentáře