CATARANGA

V druhé polovině dubna se v kinech začnou promítat dva pozoruhodné filmy. Karamazovi od Petra Zelenky a Dech Kim Ki-duka. Proč právě tyto dva filmy v jednom kontextu? Snad proto, že v nich lze odhalit mnoho společných jmenovatelů. Zelenka i Kim jsou výraznými autorskými osobnostmi současné světové kinematografie. Kim je již minimálně deset let pevně etablovaným režisérem, který sbírá ceny na prestižních evropských festivalech. Petr Zelenka přichází s filmem, který by mohl prorazit na evropský filmový trh a může oslovit i velké evropské festivaly. Což je u českého filmu něco neobvyklého. Kimův poslední film Dech je postaven, jako jeho všechny předchozí filmy, na relativně jednoduché zápletce. Motivy lásky, nevěry a zrady jsou staré jako lidstvo samo. To ostatně ví i Zelenka a staví své Karamazovi na stejném principu. Tím je neustálé kladení si otázek po smyslu života, které tak přesně vystihl Evald Schorm: „Každý je v tom sám. V tom neustálém zmáhání dvou přátel. S

S herečkou Petrou Špalkovou jsme se k rozhovoru sešli ve vinohradské kavárně Medůza. Bylo páteční poledne a na Pražském hradě probíhala volba prezidenta. Televizní diváci mohli Petru Špalkovou v poslední době vidět v seriálu Letiště. Na plátnech kin se v minulém roce objevila ve filmu Václav. Ale nejbohatší je její divadelní kariéra, se kterou začala už v pěti letech. Ve 33 letech je držitelkou dvou nejprestižnějších českých divadelních cen. Co mě na ní nejvíce okouzlilo, byla její pokora, otevřenost a bezprostřednost. V brněnském divadle Husa na provázku jste začala hrát už v dětském věku. Co Vás do tohoto divadla přivedlo a jak došlo k tomu, že jste se stala dětskou herečkou? Historka je taková, že mi bylo pět let a šli jsme do divadla vyzvednout bratra, který tam hrál v dětském studiu v Lyšce bystroušce. Při čekání na něj jsem zvědavě nahlížela na jeviště a herec Jiří Pecha mi řekl, ať tam vběhnu a řeknu „Kdo je tady režisér, já chcu hrát“. Takže jsem to udělala a tak

Divadlo Na Zábradlí letos slaví 50 let své existence. Trochu symbolicky jsme se sešli k rozhovoru s hudebníkem Michalem Pavlíčkem právě v kavárně Divadla Na Zábradlí. Bez nadsázky se dá říci, že jsme si s kytarovou a skladatelskou legendou povídali v legendárním divadelním prostoru. Michal ostatně jen pár kroků od Divadla Na Zábradlí bydlí a v posledních letech je jeviště tohoto divadla trochu jeho domovskou scénou. Rozhovor se točil kolem Michalovi hudební práce, ale došlo i na osobní a společenská témata. Za poslední dva roky se toho v tvém osobním i pracovním životě hodně změnilo. Jaké teď prožíváš životní stadium a v jakém jsi rozpoložení? Uzavřely se věci, týkající se mých osobních i profesních problémů. Jednoho dne jsem zkrátka praštil do stolu a udělal razantní změny. Zásadní proměna v mém životě mi dala nové naplnění a propojila mé touhy a sny s realitou. Je to jako když vystoupíte z šedivě zakouřeného údolí stereotypu do rozkvetlé, prosluněné zahrady. Jsem teď j