Skvělý film BABEL

Po shlédnutí posledního filmu Babel (2006) od mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iňárrita budete mít rozhodně pocit, že film neslouží jen jako odpočinková zábava, ale dá se prostřednictvím něho něco sdělit a nad něčím přemýšlet. Rozvažoval jsem nad tím, jak k tomuto filmu přistoupit. Rozhodně nemá valného smyslu, nějak ve stručnosti přibližovat děj filmu, ale spíše je nutné se soustředit právě nad tím, co nám Iňárittu sděluje a jaké souvislosti nám může tento film poskytnout.

Pokud jste neměli možnost doposud vidět starší filmy Amores perros (2000) a 21 gramů (2003) od tohoto mexického tvůrce, budete velmi příjemně překvapeni. Babel se svým obrazovým a jazykovým vyprávěním velmi přibližuje tradicím evropského filmu a naopak se radikálně vzdaluje klasickému pojetí americké velkoprodukce. V případě tohoto filmu není vůbec podstatné, kolik získal nebo získá filmových ocenění. Myslím, že o to režisérovi ani příliš nejde.

Iňárittu si jako témata vyprávění svých filmů volí základní lidské niterné potřeby a hodnoty. Ani u filmu Babel tomu není jinak. Jako vyprávěcí postup jsou použity čtyři časové a prostorové roviny, které spolu jen zdánlivě nesouvisí. Roviny příběhů se vzájemně prolínají a chronologie vyprávění je velmi často narušována. Tento vyprávěcí postup celý film rámuje, není ovšem příliš důležitý a nový. Identických filmů, ve kterých se prolínají různé časové a prostorové roviny, bylo natočeno již mnoho. To podstatné o co v tomto filmu běží, je jeho vnitřní síla, zobrazená v jednotlivých záběrech. Filmové obrazy tu slouží jako nositelé pocitů a osudů filmových postav. Nejsou samoúčelné a neslouží jen jako části celku. Naopak obrazový celek se rozpadá a jednotlivé sekvence mají svůj uzavřený počátek a konec.

V Babelu není nic náhodné. A Iňárittu to před divákem nijak neskrývá a nemaskuje. Je, ale jedna událost, která uvádí ostatní sekvence filmu do interakce. Tou událostí je postřelení Susan (Cate Blanchett). Její zranění je výchozím bodem vyprávění. Ale opět není samoúčelné. Má diváka vyprovokovat k pozornému sledování všech vyprávěcích postupů filmu. Ne jen obrazem je film vyprávěn. V případě Babelu je velmi důležité sledovat i jazykové projevy postav. Použití různých národních jazyků, tady slouží jako upozornění a metafora na ztrácející se schopnost domluvy v dnešním globálním světě. Filmové postavy, které spolu hovoří si příliš nerozumí. Jednak ani příliš nechtějí a jejich kulturní tradice jsou odlišné. Ale Babel nechce být nijak kosmopolitním filmem. Pouze se snaží říci, že i citlivost a porozumění mají v dnešní době stále důležité místo v mezilidských vztazích.

Zmíněné pojmy jako citlivost a porozumění jsou nejvíce patrné v příběhu z Tokia. Iňárittu v něm přesně vystihl dnešní odosobněnost života ve velkých asijských metropolích. Ale i v takto rychlém a hektickém prostředí se najdou záchytné body k tomu, jak překonat myšlenky na sebevraždu. Iňárittu nechá postavu japonské dívky Chieko (Rinko Kikuchi) dojít až do krajní situace. Ta jí donutí citově i fyzicky se doslova vysvléknout. Tímto aktem, ale zároveň najde nový smysl bytí a cestu pro vyrovnání se s tragickou smrtí své matky. V tomto „tokijském příběhu“ jakoby Iňárittu převzal alespoň dílčí formální prvky a postupy z filmů korejského režiséra Kim-ki duka. Nijak to, ale nesnižuje spojení krásy a krutosti Iňárittuových obrazů.

Dalšími velmi inspirativními tématy Babelu je předpojatost, netolerance a uplatnění moci. Pohled na tyto kontroverzní zákoutí mysli jednotlivých postav filmu nám Iňárittu ukazuje v „příběhu z Maroka“. Střetává se zde americký způsob konzumního života s chudobo u marocké vesnice. Ale opět je to jen vnější rámec příběhu, ve kterém se odehrávají na malých mikroplochách osobní tragédie filmových postav. Deportace, ilegální překroční americko-mexické hranice, obyčejná dětská hra, která v současném politickém a mediálním světě nabývá rozměrů terorismu, nenávist vůči vlastním občanům. Filmové obrazy, které před nás Iňárittu staví, poskytují vnímavému divákovi prostor k hledání a uvědomování si souvislostí. A to jak osobních, tak i společenských.

Mexický tvůrce natočil film, který i v budoucnu bude před diváky klást otázky. Ostatně to by mělo být poslání každého uměleckého filmu. Netočit příběh jen kvůli vyprávění samotnému a kvůli divákům, ale především chtít sdělit svůj pohled na určitá témata. To se mexickému režisérovi podařilo. Zásluhu na tom mají i střídmé, ale kvalitní herecké výkony v podání Brada Pitta, Gaela Garcíi Bernala, Cate Blanchett. Herecky zazářili i amatérští herci z Maroka, Mexika a Japonska. Vznikla tak vzácná symbióza filmových postav, které fungují vedle sebe naprosto přirozeně. Amatérská herecká autenticita jde ruku v ruce s profesionální kvalitou.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

STRANA "22"

"Milionové chvilky" Andreje Babiše

DANIEL SZABÓ / Politická moc bezmocných ve filmech Papírový voják a Taxi, Teherán… aneb hra o lidskou identitu