Rozhovor s Martou Novákovou a Evou Pospíšilovou
Povídat si s režisérkou Martou Novákovou a producentkou Evou Pospíšilovou bylo velmi uvolňující. Obě dámy jsou podepsány pod výjimečným celovečerním filmem MARTA. Toto komorní psychologické drama tří postav vzniklo podle povídky scenáristy Jana Coufala, který se společně s Martou Novákovou podílel i na filmové podobě scénáře. Výrobu a produkci filmu si pod ochranná křídla vzala Eva Pospíšilová a produkční společnost Fresh Films. MARTA je velkou hereckou příležitostí pro Petru Špalkovou v roli Marty, Jana Novotného jako otce a Vojtěcha Štěpánka jako jeho syna. Dokonalá syntéza obrazu, slova a hereckých výkonů dělají z MARTY jeden z nejlepších filmů české kinematografie porevolučního období, který již sbírá ceny na zahraničních festivalech.
Jak přijímáte recenze na váš film MARTA?
M. N.: Potěšila mě recenze v časopisu Cinema, kde Jaroslav Sedláček na malé ploše vystihl film přesně, a potom recenze v týdeníku A2, která mě donutila zamyslet se nad některými nedostatky a měla pro mě tím pádem velkou cenu. Což se o ostatních recenzích (kladných nebo záporných, to nehraje žádnou roli) bohužel říci nedá. Asi nejvíc mě vytáčelo označení MARTY za artový či festivalový film! Myslím, že je to podceňování nás normálních diváků a skoro mě to až uráží (smích). Marta není komerční film, ale je to snad handicap?
Celým filmem prochází téma války. Byl to už od začátku záměr nebo jste se k tématu dopracovali postupnou krystalizací scénáře?
M. N.: Téma války bylo dané od počátku. Chtěli jsme si vyzkoušet natočit drama, což je velmi těžký úkol. Mám ráda stylově čisté filmy, které se bohužel v dnešní české kinematografii neobjevují. Točí se změti tragikomedií a úplně se vytratila čistota žánrů. Vzhledem k finančním i realizačním podmínkám (školní film) jsme se uchýlili ke komornímu dramatu. Válka je mezní situace, která nutí dělat lidi věci, které by normálně nedělali. Vyostřuje vztahy. Ale pokud hovoříme v souvislosti s MARTOU o válce, vždy spíše myslím na válku mezi postavami, válku v nich, v nás…
V MARTĚ jsou všechny tři postavy (Marta, Marek, otec) hlavní a nemají vlastně žádnou minulost. Měli jste od počátku jasno, že postavy vykreslíte tímto způsobem?
E. P. Mně přišla jako hlavní postava Marek. U něj jediného jsem přemýšlela o jeho minulosti i budoucnosti.
M. N. Přesto, že se film jmenuje MARTA, ztotožnila jsem se nejvíce s postavou Marka. Hybatelem celého děje je ovšem Marta. Vše rozvrátí a odejde. Měli jsme obavy o postavu otce, aby nevyzněla černobíle. Nakonec, ale ta postava vychází velice silně. Je nejtragičtější a vlastně jsme ji ve filmu nechali nepřímo zabít. Od původní verze scénáře jsme se odchýlili jen v závěru filmu.
Herci museli vyjádřit mnoho věcí beze slov, pouze prostřednictvím gest a pohybů. Jak náročná byla spolupráce s herci?
M. N.: Velmi náročná, ale to bylo dáno spíše extrémně těžkými podmínkami než nějakými neshodami (které samozřejmě také byly, ale…). Pro mě bylo velmi zajímavé, že jsem musela s každým z nich pracovat téměř úplně jinak.
Hudba k MARTĚ jen dokresluje citlivost a celistvost filmu. Jak vznikala a bylo od počátku jasné, že bude použita tak střídmě a zároveň sugestivně?
M. N.: Hudba vychází z motivu v jedné písni skupiny Tara Fuki. Dora Barová nahrála podobné hudební motivy, které jsme se zvukařem smíchali. Hudba v našem filmu není jen doplněk k obrazu, ale důležitá složka celého tvaru filmu. Je velice jemně a přesně dávkovaná.
Ovlivnil vás při realizaci MARTY například snímek Jana Němce DÉMANTY NOCI, který byl před více než čtyřiceti lety stejně silným debutem jako váš film?
M .N.: Naprosto ne. Novináři dostali v materiálech o filmu informaci, že mě učil Karel Kachyňa, a teď mám neustále na talíři jeho KOČÁR DO VÍDNĚ – a občas někdo přihodí právě Němcovy DÉMANTY NOCI. Těchto filmů si velmi vážím, ale opravdu nechápu, co má MARTA s nimi společného, kromě toho, že se odehrává v lese s minimem postav… Téma je přeci úplně jiné! Ani vizuálně mě tyto filmy neovlivnily, resp. ovlivnily v tom smyslu, že jsem se snažila vůči nim vymezit. Ale přiznávám, že ve filmu je několik motivů nejen z těchto filmů, jenže bych nehovořila přímo o vlivu či inspiraci. Prostě jim tímto mávám a zdravím je.
Jak na vás zapůsobil poslední film Jana Němce TOYEN, jehož výroba a distribuce mi připadá velmi podobná s vaším filmem? Oba filmy lze označit za nízkorozpočtové…
M. N.: Mě fascinuje, že ostatní filmaři neustále naříkají nad nedostatkem peněz (a mají pravdu) a čekají na třicet až padesát milionů na svůj film a staříci, jako je Jan Němec nebo Věra Chytilová (pardon, ale už nejsou nejmladší), prostě vezmou kameru a jdou točit. Je v tom samozřejmě kus nadsázky, ale… Mají potřebu něco říci, tak to prostě řeknou. I bez těch milionů a „pouze“ na video! A zároveň s tím videem pracují velmi novátorsky. Ne vždy jim to vyjde, ale hledají, nesázejí na jistoty! A Jan Němec na TOYEN ukázal, že je opravdu pan filmař!
Filmy jako vaše MARTA se dají označit za „nadčasová“ díla. Myslíte, že váš film „přežije“ a bude se na něj v budoucnu vzpomínat jako dnes např. na filmy české nové vlny?
E. P.: Obecně si myslím, že velmi málo filmů se k divákům dostane. Jsou to jen ty filmy, na které se tzv. čeká (Svěrák, Hřebejk, Trojan, Ondříček). Filmy, které přijdou neočekávaně a nepadnou zrovna do divákům do noty, to mají o dost těžší.
M. N.: Prosím vás, opatrně s těmi pojmy. Umělecká kinematografie, nadčasová díla…! To prověří teprve čas, já trvám na „malém, trochu jiném filmu“! A nejsem si jistá, jestli MARTA přežije. I když ohlasy byly kladné. Já si dokonce myslím, že na ni spíše velice brzy zapomene. Bohužel. Ale s tím už nic neuděláme. K divákům se ten film nejspíše nedostane.
Budou se vám po uměleckém úspěchu MARTY v budoucnu lépe shánět finance na další film a máte už v hlavách takový projekt?
M. N.: Nemyslím. Další společný projekt v plánu zatím nemáme. Buďme realisté, já si v České republice příliš mnoho filmu nenatočím. Návštěvnost MARTY je katastrofální, což ale souvisí s financemi, a jsme zase na začátku… Ale já se přeci nemohu „ohlížet“ na diváky! To úplně nesnáším, když se tvůrci ohánějí divákem nebo čtenářem. Ano, pokud dělám komerci (v dobrém slova smyslu), dobře, ale pokud chci něco vyjádřit, pokud se chci vyjádřit, jsem hlavním divákem já a nejbližší přátelé, na jejichž mínění mi záleží. Nemohu myslet na takového toho „obecného diváka“ – jak vůbec vypadá, kdo to je? A už se opakuji: nepodceňujme diváky!
E. P.: Produkuji teď další absolventský film. Je to film Radima Filipce, který mě baví, těším se na něj a věřím mu. Společně s Martou žádný film nechystáme a ani asi nebudeme. Ale Marta má v hlavě projekt nového filmu. Tak to řekni Marto…
M. N.: No… chtěla bych natočit dětský, možná spíše rodinný film, který by vycházel z literárního žánru bildungsroman, česky se tomu říká asi vývojový román, román zrání. Ale v tuto chvíli je asi zbytečné o tom mluvit.
Filmy jako MARTA se potýkají s diváckou návštěvností, která není velká. Má na ni podíl menší informovanost o umělecké kinematografii nebo je návštěvnost závislá ve velké míře na mediální propagaci?
M. N.: Pozor! Já bych neřadila MARTU do kategorie umělecké kinematografie, je to normální, malý film, možná o velkých věcech, jen se trochu liší ve zpracování, uchopení. Čímž nechci říci, že MARTA je nějaký přelomový film či průkopnické dílo, to ne, ale kdybych ji měla srovnat s ostatní českou produkcí a vyjádřit to jedním slovem, asi bych řekla, že je jiná. Ale zpět k vaší otázce. Diváci za to nemohou. Každý týden jde do distribuce čtyři až pět nových filmů. Největší mediální „masírku“ mají ty filmy, které na to mají peníze. Pro srovnání: průměrný český film má tak dvacet kopií, my máme tři (čtvrtá lítá někde po světě). V tomto případě sledovat návštěvnost snad ani nemá cenu. Ale není to jen v počtu kopií. Kdyby bylo na každé projekci vyprodáno, tak je jedno, jestli mám kopií dvacet nebo tři; viděla bych, že diváci o filmu vědí a chtějí ho vidět (což ovšem neznamená, že se jim musí líbit!). O MARTĚ se bohužel moc neví, resp. filmoví fanoušci o ní snad něco zaslechli, bezprostředně po premiéře byla vidět snad ve všech médiích, ale pokud se nepřipomínáte na každém kroku a rohu, brzy se na film zapomene.
E. P.: Věděli jsme, že na distribuci nebude mnoho peněz. Měli jsme už podepsanou smlouvu s Bontonfilmem s tím, že film se bude distribuovat na DVD nosičích. Potom se povedlo sehnat nějaké peníze a rozhodli jsme se pro distribuci filmové kopie. Na MARTU přišlo od premiéry (31. srpna 2006) do konce roku 2006 1609 diváků! Většina českých filmů má takovou návštěvnost hned za první víkend v kinech, ale podíváme-li se na ta čísla střízlivou a reálnou optikou, jsou více než slušná.
Jak hodnotíte FAMU jako instituci a svá studia na ní?
E. P.: Pro mě byly nejzásadnější první tři roky studia na katedře produkce. Nejdůležitější bylo to, že jsme od začátku točili. Přitom výběr přednášek byl celkem pestrý a bylo na co chodit. Vždy jsem si našla, co mě zajímalo. Lidé, kteří chtěli opravdu studovat něco pořádně, tu možnost na FAMU vždy měli, zároveň ale byli nuceni potýkat se s praktickými problémy při natáčení. To se teď trochu změnilo a myslím, že je to chyba.
M. N.: Na katedře režie nefungovaly vztahy mezi pedagogy a studenty, nebrali nás jako partnery, ale jako nějaké středoškoláky (tak to na mě někdy působilo). Po jakési „revoluci“ na FAMU se katedra kompletně proměnila, přišli mladí režiséři, kteří s námi jednají jako rovní s rovnými, a mám pocit, že to najednou funguje. Ne, nejde o to opíjet se s pedagogy (i když i to dokáže velmi sblížit, škoda, že nepiju), ale scházet se s nimi atd. Dokonce je mi trochu líto, že jsem už dostudovala.
Měly jste při studiu na FAMU možnost zúčastnit se nějaké zahraniční stáže?
E. P.: Byla jsem na půlročním pobytu na filmové škole v Barceloně. Tamní škola je oproti FAMU hodně pozadu. Hlavně v tom, že se učí teorie všech oborů současně a neexistuje žádná specializace – to je mimochodem přesně ta věc, která byla teď nově zavedena v prvním ročníku na FAMU, a já s ní nesouhlasím. Měli jsme tam ale například zajímavé přednášky o současné kinematografii, které, myslím si, na FAMU chybí. Mám pocit, že „filmový“ život v Barceloně tepe mnohem víc než v Praze. Stále tam probíhají různé filmové akce a je tam cítit jakýsi duch undergroundu. Po profesní stránce mi ten pobyt ale mnoho nepřinesl.
M. N.: Má jednosemestrová stáž na proslulém VGIKu v Moskvě mi stejně jako Evě přinesla spíše osobní zážitky než profesní obohacení. Bylo zajímavé vidět, že v Moskvě na rozdíl od Prahy funguje multiplexové kino, které promítá jen zásadní umělecká díla světové kinematografie. V několika sálech probíhají různá dramaturgická pásma, která se snaží obsáhnou celé dějiny kinematografie.
Jaký je váš názor na problematiku financování kinematografie ze strany státu?
E. P.: Pro mě je to naprosto jasné. Stát by měl dotovat umění, nejde jen o film. Spíš jde o to, že film bohužel stojí asi více peněz než ostatní druhy umění.
M. N.: Já tomu moc nerozumím, ale myslím si, že kultura, včetně filmu, se musí podporovat a dotovat, neb kulturní akce se nedělají proto, aby se na nich vydělalo, ale ze zcela jiných důvodů. Takový malý příklad z praxe. Naprosto neexistuje koncepce podpory absolventů FAMU, konkrétně studentů katedry režie, kteří bohužel potřebují ke své práci spoustu lidí a ne zrovna málo peněz. Ročně vyjde ze školy tak čtyři pět „nových režisérů“ – a co s nimi. Česká televize je úplně mimo a nic jiného tu neexistuje. Žádné Filmové studio Barrandov s dramaturgickými skupinami. Ale žádné systémové řešení mě nenapadá.
Jak vnímáte silnou bulvarizaci médií?
E. P.: Já doma už rok televizi nemám. Zpravodajství a to, co mě zajímá, sleduji na internetu.
M. N.: Na televizi se dívám dost často, mám ovšem na mysli přístroj, obrazovku, na kterou si pouštím filmy z videa či DVD. A když už ČT, tak pouze ČT24 nebo sport. Ach jo, Česká televize by asi potřebovala vyhodit do vzduchu, aby se změnila struktura dramaturgie, výroby a dalšího.
Neuvažovaly jste o natočení dokumentárního filmu? Jaký rozdíl spatřujete mezi současnou hranou a dokumentární tvorbou?
E. P.: Uvažovala jsem o tom a určitě nějaký dokument budu chtít natočit. Musím tomu ale věřit. Mám ráda např. dokument Eriky Hnikové ŽENY PROMĚNY, ale nedělala bych ho. S dokumenty typu ČESKÝ SEN mám etické problémy.
M. N.: Dokument mě láká a dokonce jsem i jeden scénář pro dokumentární film mé spolužačky napsala. Jeho tématem jsou tzv. lágrové básnířky. Po dokumentech je svým způsobem hlad. Proto mají takový úspěch. Co se týče hrané tvorby, je prostě organizačně a finančně náročnější. Ale nejdůležitější je vždy téma. Buď ho máte, nebo ne. To platí bez výjimky v hrané i dokumentární tvorbě.
Proběhl už třetí ročník Fresh film festu, který vaše produkční společnost organizuje. Jak náročné je vytvářet a udržet festival studentských filmů a jak vnímáte úroveň festivalových snímků?
E. P.: Pokaždé mě překvapí, jak kvalitní filmy ze všech koutů světa dostáváme, a jsem na to dost pyšná. Každý rok si říkáme, že jestli neseženeme víc peněz, je to poslední ročník. Naštěstí máme skvělý štáb lidí, kteří s námi pracují skoro zadarmo. Sponzoři bohužel stále nepovažují Fresh film fest za návratnou investici.
Jak a kdy vznikla myšlenka založit festival Fresh film fest?
E. P.: Fresh Film Fest je pokračovatelem světoznámého festivalu CILECT, který byl pořádán v Karlových Varech, původně jako nezávislý festival a poté jako součást renomovaného Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Skupina studentů z FAMU spolu s děkanem PhDr. Michalem Bregantem a zástupci CILECT se rozhodla v roce 2004 tento festival obnovit.
Jak se podařilo dostat MARTU na největší asijský filmový festival v korejském Pusanu, kde byla na podzim promítána?
E. P.: Vzniklo to vlastně přes ten velký festival v Karlových Varech. Přihlásili jsme se na filmový panel a uspořádali novinářskou projekci. Z toho vzešly dva kontakty a pozvánky na festivaly do Koreje (nesoutěžní sekce) a do švédského Göteborgu (uvedení v hlavní soutěži a nominace na cenu Ingmara Bergmana za nejlepší debut). MARTA potom soutěžila na festivalu v Káhiře, což je filmový festival kategorie A, získala cenu studentské poroty za nejlepší debut v Cottbusu, a ještě byl film promítán v nesoutěžní sekci festivalu v Sao Paulu. Stále se nám ozývají pořadatelé různých filmových festivalů v zahraničí. Čeká nás Austrálie, Německo, Španělsko, Bulharsko, Itálie, Portugalsko, Dánsko, Finsko, Francie....
M. N.: S festivaly problém není, někde film přijmou, někde ne. Samozřejmě se o něj musíme dál starat, ale festivalový život filmu je jaksi automatický a skoro to jde samo.
Eva Pospíšilová se narodila v Praze (1982). V současné době studuje na FAMU v pátém ročníku na katedře produkce. Má za sebou produkci desítek famáckých cvičení, celovečerního filmu Silný Kafe, festivalu Fresh Films Fest (festival studentských filmů v Karlových Varech) a je držitelkou ceny za nejlepší produkci z FAMUFESTU 2005. V roce 2004 vstupuje do projektu MARTA a stává se producentkou filmu.
Marta Nováková, narozená ve Slavičíně (1975), vystudoval katedru režie na FAMU, Filmovou školu ve Zlíně a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během studií na obou filmových školách natočila tyto filmy: SPÁT A SPÁT (absolventský film na Filmové škole Zlín, 1996), BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE (paradokument, 1997), ÚDĚL SVOBODY (1998), VÝHEŇ (1999), NEJLEPŠÍ ČTENÁŘKA NA SVĚTĚ (1999 – 2001), V NOCI (bakalářský film na FAMU, v hlavní roli Petra Špalková, 2000), DUŠE RUSKÁ (zpověď Evy Břešťákové, 2000), MILION RUDÝCH RŮŽÍ (videoklip k písni Ally Borisovny Pugačevy, 2001), MARTA (absolventský film na FAMU, celovečerní debut, 2006).
Komentáře