Rozhovor s dokumentaristkou Alenou Činčerovou

Paní Alena Činčerová je dokumentaristka a dcera významného režiséra Radúze Činčery. Rozhovor s ní vznikl před obnoveným promítáním projektu Kinoautomat, který byl nápadem jejího otce. První interaktivní film na světě se bude promítat v kině Světozor od 29. května do 18. června. Kinoautomat byl vytvořen pro Světovou výstavu EXPO ´67 v Montrealu a v Československu byl uveden v roce 1971. Promítal se právě v kině Světozor. Následně byl ale uložen totalitní mocí na osmnáct let do trezoru. Jedinečnost Kinoautomatu spočívá v možnosti hlasování diváků v kině, kteří tak mají možnost ovlivnit pokračování filmového příběhu. Film s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli vychází ze žánru situační komedie, jejíž příběh sleduje obyvatele jednoho domu v Praze. Film se v určitých vypjatých momentech zastavuje a moderátor vyzve diváky k hlasování. Nabídne jim dvě varianty pokračování a podle toho, která varianta dostane více hlasů, se bude příběh dále vyvíjet. Kinoautomat vzbudil v Montrealu velký ohlas a Radúz Činčera si získal světové renomé. Alena Činčerová se rozhodla, po čtyřiceti letech od vzniku Kinoautomatu, tento projekt znovu uvést do kin. Nejen o Kinoautomatu, ale i dalších zajímavých tématech, jsme si povídali jednoho slunného jarního dne. Povídání to bylo velmi příjemné, otevřené a přátelské.

Jak vznikl nápad po čtyřiceti letech oživit Kinoautomat promítáním k kině?

Původně jsme měli myšlenku vydat Kinoautomat jen na DVD. Ten nápad vznikl ještě za tatínkova života (Radúz Činčera zemřel v roce 1999 – pozn. red.). Táta vlastně svým Kinoautomatem technicky předběhl dobu. V době vzniku Kinoautomatu neexistovalo žádné médium, které by tento projekt mohlo zaznamenat. Už v devadesátých letech jsme hledali partnera, jednali jsme s několika potenciálními producenty. Ale bohužel se to nepovedlo. O návratu Kinoautomatu na plátna kin jsme tehdy neuvažovali. Ten původní film ze 60. let ani nebyl kompletní. Existovala jediná kopie, kde chybělo tak 10 minut příběhu. Po smrti tatínka jsem oslovila Vladimíra Opělu (ředitel Národního filmového archivu – poz. red.). Jemu se nápad líbil, našli jsme negativ filmu a on sehnal peníze na jednu novou filmovou kopii. V té době mě oslovil mě také Chris Hales, britský profesor interaktivity z Londýna, který někde vyšťoural informace o Kinoautomatu, jako prvním interaktivním filmu na světě, a toužil se zúčastnit té rekonstrukce na DVD. Chris získal britský grant, já český, a tak jsme mohli všechno rozjet.

A jak došlo k tomu, že se Kinoautomat promítal nejdřív v Londýně?

Vlastně náhodou. Asi před rokem a půl se ozvali z Londýna, jestli bychom Kinoautomat nechtěli ukázat u příležitosti retrospektivy díla Pavla Juráčka (Juráček je autorem scénáře Kinoautomatu – pozn. red.). Na plátně a na jevišti v kině. V National Film Theatre (NFT)! Trochu mě to zaskočilo, ale protože už jsme měli 1. verzi DVD, nebylo to tak strašně složité jako kdysi před lety. Původně se totiž promítal Kinoautomat z pěti souběžně jedoucích filmových projektorů, které nejdou zastavit. V NFT zajistili bezdrátová hlasovací zařízení a já vybrala herce, který bude Kinoautomat v Londýně uvádět. Byl to Tom Hillenbrand, britský komik. Když jsem s ním nazkoušela roli, vše klapalo jako na drátku, blížil se večer premiéry a najednou jsem dostala strach, jestli přijdou diváci, jestli se budou bavit, jestli to vše náhodou za ta léta nevyčpělo… Sál byl ovšem plný a angličtí diváci reagovali skvěle. A tak jsem zatoužila uvést Kinoautomat i v Praze. Dnes máme totiž plnohodnotnou českou i anglickou verzi. Obrátila jsem se na Iva Andrleho (provozovatel kin Aero a Světozor – pozn. red.), on se pro nápad nadchl, získal grant, a tak se vše uvedlo do chodu.

Co vůbec vedlo ke vzniku Kinoautomatu v 60. letech a jak se ten nápad zrodil?

Nápad, že to bude film, ve kterém se bude hlasovat o dalším pokračování děje, je jednoznačně táty. Vymyslel i to jméno: Kinoautomat. Vyhrál s tím tehdy soutěž na program kulturního sálu československého pavilonu na EXPO‘67 v kanadském Montrealu. Pak dal dohromady tým spolupracovníků, do kterého patřili Pavel Juráček, Ján Roháč, Vladimír Svitáček a Miroslav Horníček. Do týmu „dnešního“ oživeného Kinoautomatu se řadí mimo mě i má dcera Adéla, Chris Hales, Ivo Andrle a pár dalších príma lidí. Na plátně uvidí diváci v archivním filmu kromě Miroslava Horníčka ještě Josefa Somra, Miroslava Macháčka, Karlu Chadimovou, Libuši Švormovou, Jiřího Schmitzera, Jana Libíčka a další. Na jevišti naživo provede filmovým příběhem a divácké hlasování bude v Kinoautomatu řídit střídavě ……*, Josef Polášek a Eduard Hrubeš. Toho mnozí pamatují ještě z Kinoautomatu v Praze před šestatřiceti lety. (……..*doplním podle toho, jací moderátoři přijmou roli)

Neprojevila například Česká televize po roce 1989 zájem o uvedení Kinoautomatu?

Česká televize měla zájem a uvedla v polovině 90. let Kinoautomat v televizi. Ale byla to stále ta neúplná kopie. Diváci hlasovali systémem přepínání z programu ČT1 na ČT2 a opačně. Uvedení proběhlo pochopitelně již pod režijní taktovkou mého otce, byť se tomu trochu z kraje bránil. Byl nejdřív skeptický i k vydání DVD nosiče. Říkal totiž, že největší kouzlo Kinoautomatu spočívá v té kolektivní hře při hlasování v kinosálu. Společný prožitek z toho vlastně dělá tu velikou atrakci.

Jaká bude distribuční cesta Kinoautomatu v kinech a na DVD?

Když jsme vytvořili první testovací disk, tedy film převedený do interaktivní podoby na DVD, v české i anglické jazykové verzi včetně dotáček průvodců, kteří se pohybují jakoby na jevišti před plátnem a vyzývají diváka k hlasování, oslovila jsem distributory. Šla jsem do Warner Home Video, kde se to velmi líbilo. Přesně v té chvíli takový projekt hledali. Když už bylo všechno na spadnutí, byla divize Warner Home Video zrušena. Tím pádem nastal okamžik, kdy jsme se dostali zase na začátek. Teď jsem oslovila Bonton. Vypadá to konečně slibně, doufám, že DVD vydají.

Co vás utvrdilo v tom, že nápad na znovuzrození Kinoautomatu v roce 2007 byl tím správným krokem?

Úspěch u diváků v Londýně. Potvrdil, že ten nápad a humor nezestárnul. Původně jsem chtěla udělat jedno nebo dvě promítání pro filmové fajnšmekry v kině Ponrepo. Pak ale přišel Londýn. A v Praze se to teď pohnulo výrazně vpřed, když na to pozitivně reagoval Ivo Andrle. Připadalo mi velmi symbolické, vrátit Kinoautomat do kina Světozor, kde byl původně promítán.

Existuje ta možnost, že by se Kinoautomat promítal i v delším časovém horizontu než jsou tři týdny?

S tím všichni počítáme. Pokud nám dá divák tu „zelenou“, tak bychom dělali několik představení v měsíci i dál. Není ani vyloučeno, že by se Kinoautomat uváděl i v dalších českých městech. Chtěli bychom, v případě zájmu, promítat Kinoautomat i anglicky mluvícím divákům. Anglický dabing je skvělý, jak se ukázalo v Londýně.

Na princip Kinoautomatu navázala v polovině 80. let Československá televize seriálem Rozpaky kuchaře Svatopluka Kuřátka. Co o tomto seriálu soudil Radúz Činčera?

Původně to měl dělat dohromady táta s Jánem Roháčem a Jaroslavem Dietlem. Roháč mezitím umřel, Dietl nakonec seriál napsal a režii převzal František Filip. Tátu od tohoto projektu doslova odstrčili. Byl tím pobouřen a alespoň si vymínil, že před každým televizním dílem bude uvedeno, že tento seriál je založen na principu Kinoautomatu. Když ale viděl, jaký je to průšvih, nechtěl s tím být vůbec spojován.

V jaké době jste začala s otcem profesionálně spolupracovat?

Vyrůstala jsem od dětství u filmu. Po dokončení FAMU mě nechtěli nikde zaměstnat, byla léta tuhé normalizace, a tatínek mě vzal k sobě do „učení“. Pracovala jsem s ním od té doby na všech jeho projektech. Řekla bych, že všechno, co umím, mě naučil tatínek a praxe. Pro mě bylo těžké rozhodnutí, jít také vlastní tvůrčí cestou. Tou jsem vydala až po roce 1989.

Čerpal Radúz Činčera nějakou inspiraci z Laterny Magiky?

Museli bychom si definovat co je Laterna magika. Pokud jde o kombinaci živého herce s filmovým plátnem, tak tento prvek se v Kinoautomatu také objevuje. Ale v úplně jiné formě. Otec se podílel v 70. letech na zrodu představení Laterny magiky Jednoho dne v Praze, které se bohužel dnes už nehraje. V něm hodně těžil z možností, které Laterna poskytovala. Což byla hlavně interakce mezi dějem na plátně a na jevišti.

Kam se ubírala otcova tvorba po zákazu Kinoautomatu?

Tatínek tomu říkal „politika mírné nelibosti“. Mohl sice tvořit, ale už ne moc u nás. Kinoautomatem si udělal jméno ve světě a nabídky odtud pořád přicházely. Otec úsměvně říkal, že je tak dobrý, že může přinést peníze státu ze zahraničních projektů, ale naštěstí není tak dobrý, aby mohl točit dokument o zahraniční cestě soudruha Husáka. Měl tím pádem pohodlnější život, ale český film přišel o špičkového dokumentaristu. Pokud už vůbec točil dokument, tak to opět souviselo s nějakým audiovizuálním projektem.

Neuvažoval otec někdy, po uložení Kinoautomatu do trezoru, o emigraci?

Dnešní mladí často nechápou, jak je možné, že když za totality tady někdo vymyslel něco kvalitního a nového, byl za to „po zásluze“ odměněn zákazem. Kdyby byl otec po roce 1968 emigroval, ubírala by se jeho profesní kariéra zcela jiným směrem. Rozhodl se zůstat kvůli svým blízkým. V srpnu 1968 jsme byli v Jugoslávii jako celá rodina a přišel tam telegram od přátel z Kanady, ať přijedeme. Nakonec se rodiče rozhodli vrátit domů. Táta vždycky říkal, že domov pro něj není ani tak to určité místo, ale spíše lidi, rodina a pár přátel, které by si musel do emigrace odvézt s sebou. „Když je nebudu moci mít kolem sebe, tak nemohu odejít,“ říkal.

Jak se otec vyrovnával s tím, že mu komunistický režim zakázal pracovat doma a mohl tvořit jen pro zahraniční produkce?

Nijak detailně jsme o tom nemluvili. Kdyby nemohl točit vůbec, možná by se vrátil k tomu, co vystudoval, a tím byla divadelní věda, estetika a srovnávací literatura. V 50. letech pracoval ve Vinohradském divadle jako lektor anglických her. Svůj obdiv k divadlu vyjádřil i dokumentem Romeo a Julie ´63 (1964). Film o vzniku legendární divadelní inscenace Národního divadla v režii Otomara Krejči byl točen sběrnou metodou. Dokument vznikl na popud Divadelního ústavu. Ocenili ho na osmi mezinárodních festivalech. V roce 1966 natočil v Divadle Na Zábradlí film Mlha. To je snad jediný český dokument, kde je vidět mladý dramatik Václav Havel. Tátu vždycky zajímalo spojení filmu a divadla a ta zpětná vazba publika. Měl rád i spojení dokumentárního filmu s hraným příběhem.

Jak byla vnímaná tvorba Radúze Činčery v zahraničí?

„Kinoautomat v Československém pavilonu patří mezi zaručené hity Světové výstavy a Radúzi Činčerovi, který na ten nápad přišel, by měli Češi za to postavit pomník..“, napsal tehdy prestižní americký týdeník THE NEW YORKER.

Kdyby tehdy otec podepsal smlouvu s Paramount Pictures nebo Universal Studios, kteří měli o Kinoautomat zájem, mohla se jeho kariéra ubírat jiným směrem. Jenže on sám nesměl podepsat nic. Jeho patent patřil státu. A ten rozhodl jinak… Jednu dobu byl také v Hollywoodu a připravoval tam televizní seriál. Byl překvapený, když mu přidělili sekretářku, která bude osm hodin denně zapisovat jeho nápady. Za audiovizuální adaptaci rockové opery The Scroll dostal na Světové výstavě EXPO‘88 v australském Brisbane lokálního Oscara za nejlepší show. V devadesátých letech se značně změnil komunikační systém a mediální svět. Slavná éra světových výstav EXPO pomalu uvadala a tak kolosální projekty jako v minulosti už otec nedělal. Na druhou stranu připravil v 90. letech výstavu v Praze ke 100. výročí české kinematografie a pro Českou televizi třeba natočil cyklus Hudební laboratoř, který uváděl Marek Eben.

 

Neplánujete udělat u nás retrospektivu otcovy tvorby? Bylo by to vůbec technicky možné?

Táta má mnoho projektů, které tady nikdo neviděl. Nevýhodou je, že jsou velmi těžce přenositelné. Lépe řečeno přenositelné jsou, ale za značných finančních nákladů. Většinou to byly jednorázové akce pro světové výstavy. Když skončila výstava, skončil projekt. A jen málo jich je dokumentárně zachyceno.

Na jakých projektech jste se podílela a jaké filmy jste po roce 1989 realizovala?

Ve spolupráci se svým otcem jsem realizovala desítky audiovizuálních projektů, třeba inscenaci rockové opery The Scroll uvedenou na světových výstavách ve Vancouveru, v Brisbane a v Singapuru, multimediální show La Esphera magika pro kaleidoskopické divadlo v Granadě ve Španělsku, interaktivní pohádku CINELABYRINTH na Světovou výstavu v japonské Ósace, později uvedenou v zábavním parku Futuroscope v Poitiers ve Francii. Po roce 1990 byla pro mě stěžejní záležitostí spolupráce s Febiem Fera Feniče. Jsem podepsána asi na stovce dokumentů. Například pro cykly Gen, Genus, Jak se žije, Oko, Cestománie, Nová cestománie. Pro Febio jsem vytvořila i celovečerní dokument o fenoménu smrti. Ráda jsem vždycky dělala projekty, které se snažily vyplnit bílé místo na mapě vědění. Třeba, když jsem zjistila, že pro mou generaci je problém drog na hony vzdálený, natočila jsem v České televizi pětadvacetidílný dokumentární cyklus Může to být I vaše dítě aneb o drogách nejen pro rodiče. Následovalo osmnáct dílu cyklu Sport proti drogám, kterým provázel Lukáš Pollert. Natočila jsem na několik filmů o neslyšících lidech, protože jsem odhalila, jak málo se o jejich světě ví. Vytvořila jsem portréty dětských hvězd do cyklu Osudy hvězd, spolupracuji na cyklu 13.komnata. Za čest jsem si považovala natočení portrétu Jana Wericha do cyklu Největší Čech, kde jsem roli průvodkyně svěřila Halině Pawlowské. Letos jsem dokončila hodinový dokumentární epos Sedláci, o síle vztahu k rodným k gruntům, který vznikal po dobu jedenácti let na přelomu dvou režimů a tisíciletí. Za své nejmilejší dílo považuji ale bezesporu od 11.11.1980 dceru Adélu.

Na jakých filmech v současnosti pracujete?

Připravuji v České televizi dokument o tématu týrání žen. Domácí násilí. Námět jsem napsala už před několika lety. Tehdy ještě neexistoval zákon na ochranu týraných žen a tímto dokumentem jsem chtěla podpořit jeho vznik. Tohle téma bylo a mnohdy dosud je v povědomí lidí velmi zkreslené a jsou tendence k jeho bagatelizování. Přitom já znám mnoho příběhů, které začínaly „jednou fackou“ a skončily tragicky. Jakmile se násilí přenese mezi čtyři stěny bytu, nastává ten největší problém. Pokud se žena stane obětí domácího násilí, dostává se do zoufalé situace. Týrané ženy se často stydí, nechtějí o svém problému mluvit. Chtěla bych ve filmu představit zhruba čtyři konkrétní ženské osudy. Premiéra by měla být v září. A mým dlouholetým velkým snem je natočit dokument o Madeleine Albrightové. O ten se s určitými přestávkami snažím víc než pět let. Už jsem s paní Albrightovou měla I osobní pohovor, kdy mi spolupráci přislíbila. Ale zatím se to nepodařilo dotáhnout do konce. A tak si sním a čekám dál.

Jaká je podle vás situace v současném českém dokumentárním filmu, kterým se zabýváte?

Dokument dostal kdysi velkou ránu tím, že se přestal vysílat v kinech před hlavním filmem. Na druhé straně díky za Českou televizi, která se dokumentům hodně věnuje a podporuje je. Velkou výhodou pro dokumentaristy jsou dnešní technologie, které umožňují zrealizovat film za minimální náklady. Dnes už nastala doba, že mohu natočit a sestříhat svůj dokument a sama to financovat. To v dřívějších dobách nebylo možné. Dnes si může už kdekdo natočit svůj film. Otázkou zůstane, jestli ho natočí dobře.

Radúz Činčera - filmový režisér, producent a scénárista, který v roce 1952 vstoupil na pole filmové tvorby. Vytvořil stovky filmů různých žánrů. Jeho filmy získaly mnoho cen na našich i zahraničních festivalech (například film Romeo a Julie ‘63 byl oceněn na 8 festivalech). Po roce 1967 se Radúz Činčera specializoval na specifické multimediální prezentace pro světové výstavy, tematické parky a podobné příležitosti a zároveň pracoval na standardních filmech. Během montrealského EXPO’67 představil Radúz Činčera se svým týmem první multimediální program nazvaný KINOAUTOMAT. Po tomto celosvětovém úspěchu se Činčera více než třicet let věnoval různým multimediálním projektům (VERTIKÁLNÍ CINEMASCOPE pro pavilón Britské Kolumbie na Světové výstavě EXPO‘70 v japonské Ósace, 1971 - SOUND GAME SHOW pro výstavu Man and His World v Montrealu, 1984 - QUADROFONNÍ TICHO pro Laternu Magiku, SFÉRICKÝ KALEIDOSKOP, Pavilion of Promise, audiovizuální adaptace rockové opery The SCROLL, EXPO’86 ve Vancouveru, . CINELABYRINTH, Světová výstava Flower EXPO’90 v Ósace).

Alena Činčerová - absolventka režie dokumentární tvorby na FAMU. Řadu let spolupracovala se svým otcem, režisérem Radúzem Činčerou. V roce 1990 založila svou vlastní produkční společnost a uměleckou agenturu Heart of Europe. Její doménou jsou multimediální programy a dokumentární filmy, kterých natočila již více než stovku. Pro Febio natočila mnoho dílů do cyklů Gen, Genus, Zpověď, Jak se žije, Oko, Cestománie, Nová cestománie, 12 odvážných a Táta jako máma. V České televizi realizovala mimo jiné dva cykly věnované problematice drog, portrét Jana Wericha do cyklu Největší Čech, portrét Lubomíra Lipského S vůní mastixu a vanilky, 13.komnatu Venduly Svobodové,13.komnatu Chantal Poullain, Blues Pro Pavla D. - vzpomínku na Pavla Dostála, Sedláci. Loni se jí podařilo vrátit na filmové plátno a současně i na jeviště v Britském Filmovém Institutu v Londýně KINOAUTOMAT, první interaktivní film světa, slavný vynález jejího otce z roku 1967. Letos v květnu se na KINOAUTOMAT mohou těšit i čeští diváci v Praze, vyjde i na DVD.