AddThis Smart Layers

18. 8. 2015

Jan Zábrana: Celý život II





"Z čeho plyne naše sebevědomí na tomhle světě? Z toho, že vepři nezabíjejí, nepečou, nepožívají nás, ale že my zabíjíme, pečeme a požíváme je. Z toho, že jsme přemohli aspoň na čas, na přechodnou dobu, všechna zvířata."

"Rozdíl mezi první a druhou půlkou života je především v tom, že v té první půlce je člověk na straně krásných a nadějných, kdežto v té druhé na straně ošklivých a vyřízených."

"Největší parkoviště jsou hřbitovy. A pořád rostou. Nehlídané parkoviště. Na furt. Nebo aspoň do doby, než přijede buldozer."

"Největší štěstí, jaké si lze představit - být odporný některým lidem. Ne nesrozumitelný, ale odporný."

"Když je ti nejhůř, nepřestávej myslet na mrzáky - mrzáky od narození, viditelné mrzáky, jak ty pomiloval Bůh... Krutost "božího" stvoření, "božího" dopuštění při stvoření je nevýslovná, neodvolatelná, hrůzná -  krutost ničeho stvořeného se jí nevyrovná... Jakmile se ale člověk pokusí o intervenci do bestiality "boží", jakmile se pokusí v ní cokoli napravovat, vyrovnávat, za cokoliv z jejího řádu se mstít, napáchá nechutně nové zlo... Z toho jsem za celý život neviděl výjimku..."

"Trotl, kterého jsem poznal v Tatrovce, skládající vlastní hádanky se zeměpisnou tajenkou. Třeba: Přes celé město hnal Hondu ras. Uhodli jste? No ovšem - Honduras! A jiné, ještě důvtipnější. Pitomost toho chlapa se dotýkala hvězd."

"Nezapomeň, že přicházíme na svět s oprátkou (pupeční šňůry) na krku. Že kolem této oprátky musíme proklouznout, abychom vůbec žili. Že oprátka číhá, že je nastražena na počátku všeho."

"Všude kolem ubití lidé, kteří pro únavu nejsou s to žít, natož aby četli nějaké knihy." 

"Na některých ženách je přitažlivé, příjemné a líbezné i to, jak stárnou."

"Vítězit mimo svůj morální kodex, uplatnit se v jejich stupnici hodnot - to je to, co mě v životě skličovalo nejvíce, co mě naplňovalo bezvýhledným, celá desetiletí trvajícím pesimismem... Dodnes."

"Mám obavu, že auta a letadla nebyla v plánu božím..."

"Smrt je příběh smutných dětí.
 Stesk těch, jimž vymřou konkurenti.

 Důstojnost ztuhlá jak sloupek rtuti.
 Žijeme ke smrti jen sebou uhranuti.

 Ten šok z nevinného sebenenadání.
 Vyznamenáni Bohem? Nevyhledáni.

 Poslat nás mezi lidi: lidské upřeno nikdy není.
 Oddělit od sebe a jimi neučinit.

 Mrazivou dekou čas nás přikrývá.
 Proč ne smrt stálou? Proč tu zaživa?

 Kazoví od vzoru, nechaní v oběhu.
 Z tropické smrti sem hození do sněhu."

"Když končíš, nemůžeš chtít, aby tvé dny měly půvab dní, kdy jsi začínal... (noc, 2:10, 6. listopadu 1974)"





17. 8. 2015

Jan Zábrana: Celý život I


3. září uplyne 31 let od smrti Jana Zábrany




"Chvílemi mám pocit, že už je málem načase obrátit se zády k sobě."

"Co jsem nikdy nedokázal pochopit: tendenci ke sdružování, která se projevuje u lidí propadlých do nějakého společného neštěstí."

"Statisíce lidí jim ale na to bezmyšlenkovitě jdou, žijí Muži na radnici, Ženami za pultem, Chalupáři - hnojem, jehož jediná obdoba je ve filmovém hnoji protektorátního Barrandova."

"Všichni na všechno serou. To je základní definice mentality obyvatel tohoto státu. Jediná výjimka jsou prachy, ty zajímají každého."

"Marně si na sebe zvykám
 už přes čtyřicet let.
 Sobě ani Bohu pranic nevytýkám.
 Nestál jsem o ten kabaret."

"Je otázka, čeho bude před smrtí člověk víc litovat: jestli toho, co neprožil, nebo toho, co neudělal."

"Titulek v novinách: Priority mají přednost: Co na to říct? Přednosti mají prioritu. Co jinýho taky?"

"Nejvznešenější úmysl (římské církve): Odpouštět, promíjet. Není totiž vznešenější myšlenka než odpouštět. Uvažte, že není vulgárnější myšlenka než pomsta. Není vznešenosti bez velkodušnosti, tak jako není pomstychtivosti bez vulgárnosti."

"Uprostřed života 
 je všeho příliš mnoho:
 milování ve velkých starých bytech,
 umírání v nových malých bytech,
 vzpomínek skuplovaných s touhou.

 Tam ptáci létají vodou,
 k lásce tě vezmou pod narkózou."


"Ego - katastrofální egor, hydra 20. století... Hydra, která pozřela všechno, v čem se dalo žít... Hydra sebeobsluhy, bez "potu tváře"... Ego nicoty, ego aušusu, ego zparchantělosti všech a všeho... Ego odkrajující smrt ze života, zacpávající si uši před smrtí, ego rozvalené před bezmyšlenkovou obrazovkou na prochcané matraci vesmíru... Ego, které pohltí je, nás, všechny."

"Vždycky jsem pozoroval, že takzvaný realistický člověk stojí ve světě nepřípustný, jako nějaká okružní zeď z cementu a betonu, kdežto člověk takzvaně romantický je jako otevřená zahrada, do kterého pravda vchází a zase ji opouští - jak se jí zlíbí."







7. 7. 2015

XXX

Bez "Toho" je krása pouhým výsměchem,
jako je plechové království krutostí.
Začátek cesty a
někde za rohem už číhá...
Leze do díry,
čistí komíny,
sluní se na terase,
lidské prase a
číhá...
Jen tak, sedí vedle,
drží ruku, dívá se, chlácholí...
Je horší soucit nebo samota?




XXX

Nic,
čapnu ho za křídla,
táhnu ho bolestí, lítostí, strastí,
do pekla.
Bez duše, bez lásky,
něco prý v něm chrastí.
Odvez mě,
křičí, z plna hrdla.
Ale kam,
kde se lze skrýt?

V rychlosti se prý ztrácí,
ale co?
Povoleno je, jen ve zkratce a
prý "tvoř a žij", říkají.
Hladce, nebo obratce,
ptám se já.
Je koho se vůbec ještě ptát,
pokud pomineme sebe sama? 

26. 5. 2015

TIK, SLOVA, TAK


Slova, slova, slova,
nebo zloba, shora?
Zbožnost se vytrácí,
jak děvka na matraci,
bez cíle, bez vlády,
klečí a zkáza na spadnutí.


Truchlíme za matrace,
nebo za děvky snad,
nebo za zbožnost?
Není snad ona, taky takovou děvkou?
Vezmi a odveď ji ke kříži,
ze slabikáře se naučí 
"Ema má mámu, která mele maso"
A kdo semele jí?


Bude žít tou chvílí,
stane se vlajkovou lodí zabořenou v písku
a ty si budeš sypat popel na hlavu,
ze strany na stranu,
tik, tak, tik ,tak, tik, tak...