7. 1. 2017

DANIEL SZABÓ: Tykwerův trojúhelník smrti, lásky a života…


Nemám v úmyslu se dlouze zamýšlet na všemi filmy Toma Tykwera, ostatně by to nebylo ani příliš konstruktivní. Chtěl bych se primárně zaměřit na jeho první a poslední „německý“ a nekoprodukční počin, tedy na filmy Smrtelná Marie (Die Tödliche Maria, 1993) a Tři (Drei, 2010). Obě díla od sebe dělí sedmnáct let a můžeme je považovat za vrcholy Tykwerova tvůrčího období. Záměrně se nebudu zmiňovat o Tykwerových koprodukčních projektech jako Parfém: Příběh vraha (Parfum – Die Geschichte eines Mörders, 2006), Atlas Mraků (Cloud Atlas, 2012), nebo Nebe (Heaven, 2002) podle scénáře Krzystofa Kieślowského.


Smrtelná Marie byl Tykwerův debut na poli celovečerního filmu, kterým určil svůj filmový styl. Prolog filmu je motivem i úvodem všech Tykwerových děl. Pohyb na vertikále určuje další horizontální události. Nelze asi nevystopovat určitou manýru v podobě inspirace Wendersovým „opusem magnum“ Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin, 1987), kterou Tykwer zakomponoval do Smrtelné Marie v podobě lingvistické a grafomanské hříčky postav Marie a Dietra. Marie i Dieter prahnou po něčem, co lze nazvat pojmem štěstí. Slova Junga a Nietzscheho bychom mohli parafrázovat do shrnutí, že „štěstí ve skutečnosti neexistuje, jen touha po něm“. Jestliže je tedy štěstí vždy něčím, co je vázáno na náhodu, tak v sobě nemá nic trvalého. Což Tykwer stvrzuje v poslední sekvenci Smrtelné Marie, kdy oba platoničtí milenci nachází chvilkový pocit štěstí za cenu smrtelného hříchu v podobě vraždy.



Podobná rovnice, která by naplnila lidský pocit štěstí, platí ve snímku 3 (Tři). Milostný trojúhelník ženy Hanny a dvou mužů Simona a Adama, rozehrává partii, která je plná fatálních pojmů jako láska, smrt, narození člověka, důvěra, vůle, utrpení. Hlavní otázkou, filmů 3 i Smrtelná Marie, před níž stojíme, je „vědět, čím jsme“. Tykwer možná záměrně nebo nevědomky neotvírá téma „kdo jsem?“, které je svou nezodpověditelností spíše mýtem než reálnou otázkou. Jedna z odpovědí na to, „čím jsme“, by mohla být právě v chování postav Hanny, Simona  a Adama ve Třech. A tou odpovědí by byla „lhostejnost“, lhostejnost člověka k sobě samému a ztráta smyslu pro význam a zvláštnost. Ale nechápejme lhostejnost Tykwerových postav pouze v základním slova smyslu, ale spíše jako vztah subjektu a objektu. A to za předpokladu, že člověk se ve svém prožívání stává subjektem a uvádí se do vztahu k objektu. Důvodem je „prožívání“, protože vše je prožívané, i vztah ke světu.


Michel Foucault to vyjádřil relativně nejsrozumitelněji, když tvrdí, že „cílem psychologického zpytování a sebezpytování subjektu je právě odhalení trvalých dispozic, trvalých vlastností, a tedy jeho poznání jako určitého objektu, jeho zvěcnění“. V přeneseném významu nám Foucault popisuje právě Tykwerův vztah člověka a lhostejnosti. Ten se ovšem nevyskytuje na počátku Tykwerovi tvorby ve Smrtelné Marii v tak dekadentním smyslu, jako je tomu ve filmu 3. Tam je naopak lhostejnost pouze prostředkem ke „štěstí“. Kdežto Hanna, Simon i Adam ukazují lhostejnost v jiném světle, jako manipulativní složku lidských vztahů. Marie je lhostejná ke svému manželovi i otci, ale má k tomu naprosto reálné důvody. Nedává to, ale nijak najevo, naopak hraje roli služky a ženy pečovatelky. Celá její autentická existence spočívá v její věrnosti sobě samé, v otevřenosti vůči sobě jako subjektu.


Postavy obou Tykwerových děl, které zde popisujeme, mají svou psychologickou rovinu ukotvenu v sociálních nebo asociálních vztazích. Pro Marii, Hannu i Simona je smrt člověka nevyhnutelná. Člověk přinejmenším tuší rozpor mezi tím, co by mohl uskutečnit, a co opravdu uskutečňuje. Právě rozpor mezi „moci“ a „dělám“ definuje dilema všech Tykwerových postav. Vztahy postav ve Smrtelné Marii i ve Třech, jsou zobrazeny jako boj člověka sama se sebou, boj subjektu se subjektem. Člověk je sám, ale současně neexistuje mimo vztahy. Jeho štěstí je závislé na pocitu společné příslušnosti, pocitu, který cítí člověk vůči lidem.


Tykwer nám tedy ve Třech i Smrtelné Marii, platí to i v jeho celé tvorbě, rozprostírá pestrou paletu sociálních vztahů a pojmů, které aplikuje na postavy zasazené do jednotlivých příběhů. Jedním z dominantních prvků je intenzita napětí v ženách, jako nositelkách imaginace všech Tykwerových narací. Dále uveďme pojmy jako důvěra, utrpení, mlčení. Důvěra mezi lidmi vyžaduje otázku i odpověď. Utrpení má vždy souvislost s posláním člověka a je nezbytnou podmínkou jeho naplnění. Mlčení znamená bezútěšnou prázdnotu, ale také přátelskost a obnovu harmonického sepětí primární lásky. Tykwer nezapomíná ani na další symbolické významy, které jeho postavy „nesou“. Poznání, které je závislé na jistém druhu účasti s člověkem (vztah subjekt – objekt). Svobodu jednání, která je podstatná a určující pro bytí člověka, nikoli svoboda chtění. Narození dítěte jako symbol nového života a odpuštění. Neštěstí, zklamané vášně, bolest, to vše vede k určitému pocitu melancholie. Zmíněná melancholie, která v Tykwerově ztvárnění není kýčem, ale spíše nekonečným bojem člověka se svým egem, aktem odpuštění, který je stejně jako jednání samo projevem naší svobody.



Všechny Tykwerovy ženské postavy, ať už je to Marie, Hanna, Lola (Lola běží o život, 1998), Sissi (Princezna a bojovník, 2000), Laura, nebo Rebecca (Zimní spáči, 1997), jsou záměrně sebeprezentovány. Ocitají se tedy v jakémsi stavu „perverzního“ jednání, které je charakteristické pro situace, kdy pro opravdové jednání nejsou vytvořeny podmínky. Hledají určitou formu identity, pokud tedy identitu nechápeme jen jako soubor individuálních vlastností a schopností člověka, ale jako určitou setrvalost v čase, v jehož plynutí zůstává člověk sebou samým. Pro Marii i Hannu je podstatný rozdíl mezi poznáním a myšlením, mezi pravdou a smyslem. Marie vůbec nic nepoznává (pokud bereme v úvahu pravou podstatu poznání), ani nehledá určitý smysl. Má jasně determinované myšlení aktem pomsty, který je veden svou vlastní pravdou. Naproti tomu Hanna neočekává od myšlení pravdu, nezaměňuje potřebu myslet s touhou poznávat. Obě ale mají schopnost tázat se na způsob vlastního bytí a vztahovat se k bytí jako takovému.


Posledním pojmem v Tykwerově trojúhelníku smrti, lásky a života je čas. Čas jako veličina příběhů, kterou Tykwer povyšuje na hybnou sílu svých postav. Každá důležitá postava v Tykwerových filmech je s někým svázána. Nikdo se nemůže cítit vázán slibem, který dal jen sám sobě. Symbol potřeby někoho milovat a být s někým spojen, nezávisle na čase, je symbolem síly člověka. Stejně jako myšlení a pocity Marie i Hanny jsou založeny na jejich povaze, která není limitována časem, ani prostorem. Čas je pro Tykwera jen okamžikem a libovolným řezem. Rozlišuje sice následnost ve smyslu „před“ a „potom“, ale mizí v něm rozdíl mezi přítomností, minulostí a budoucností. Rozdíl, který smazává intelektuální hranice mezi Hannou a Marií, pudovost mezi Lolu a Sissi, vážnost mezi Laurou a Rebbecou. Čas, který není důležitý pro smrt a narození člověka, ale pouze pro touhu blízkosti a milování. Čas jako všeobjímající a zároveň pomíjivá konstanta života, lásky a smrti.







11. 12. 2016

D. S. / Věnovánu Vladimíru Holanovi



Vy jste, pane Holane,
jedinečnost bytí ukrytá v nicotě

Vy jste,
gejzír radosti,
mapující sebevraždu

Vy jste, pane Holane,
smaragd, pes a lůno v jednom

Vy jste,
pochopení, které vydá za dva

Vy jste, pane Holane,
světlo před rozbřeskem

Vy jste,
pán, který není směšný

Vy jste, pane Holane,
bolest, která povznáší

Vy jste, pane Holane,
v noci ukrytý s Hamletem 
a ve dne laskavým otcem

Vy jste,
byl a budete tichým společníkem
mluvící zřetelnou hlasitostí

Vy jste, pane Holane,
viditelný mezi mrtvými

Vy jste, pane Holane,
nadčasová pomíjivost existence

Vy jste, pane Holane,
ten, který tančil až do konce

19. 11. 2016

Daniel Szabó / Třetí a čtvrtá čtvrtina "vyvolených" veršů




PARALELNÍ SVĚT


Nechám se ničit nocí
Dnem budu tápat,
Houpat tě v bocích
Přežít v tvé moci
Opustit sám sebe,
Génia loci

Tvářím se jako strach
Ty pluješ větrem,
Bezvládný mrak
Tisíckrát ze spánku
Křičím tu větu
Přežijí jen slušní a samota

Vyloď se se mnou na březích nekonečna
Kde nejsou žádná jména
Kde zvuk se roztříští o křídla plačících andělů

Ne, nejsem smutný,
Když míjím noční mosty
Když otevírám okno po ránu
A všude jen zdánlivé ticho

Už se to stalo
A já nechci stát mezi jedním ani druhým
Nechci slyšet tikat čas
V uplynulých hodinách trestu
Možná bude pršet,
Ale teď ještě ne
Teď nechme tryskat slova
A modleme se
Aby po nich nezůstalo nic

Ani zmařený život
Na jehož konci stojí otázka,
Ale také slzy,
Které se vám nepodobají
A já marně pátrám, proč.




PÍŠI


Píši všem pohanům
Bojícím se přijmout smrt v paternosteru
Tam, kde splyneme s časem spojitých nádob
Naslouchajíce klepotu tichosti v obejmutí


Rozprchlý dusot deště
Odtéká z blátivého davu
Současnost držena v dlaních večerů
Omotána znepokojivou bezejmenností


Vyrovnat nenapravené vinny,
jako bych se loučil se světem
Nepředstavitelně odcizeni
Nezvěstni sami v sobě


Studený pot zabíjí kouzlo dne
Pulsující marnosti v pravé poledne




POSLEDNÍ


Nebezpečně otevírá svou mříž
Kdekdo je podroben jejím plánům
Pokus se a zapomeň
Tryzna není světlem tvým


Nevěšet hlavu, říkají,
Ale kvůli čemu ne
Kvůli lidem, kvůli ženě, kvůli smrti za živa?
Postavit se čelem, říkají,
Ale proti čemu?
Proti utrpení?, které lze jen zmírnit


Nic a všechno jsou východiskem,
Ale ani jednoho nelze dosáhnout
A my jsme mezi těmito dvěma póly
Kde jeden pro druhého oheň zažehává




         PROMĚNA


         Proč se nikdy neprotínáš
         S tím s kým chceš být
         Kolem ostatním hlavy stínáš
         A stále reálně sníš
         Obsáhnout vše co tě obepíná
         Obejmout sílu,
         Která se vzpíná

         
         Tak mávej, mi mávej
         Dlaně si odlož do kapes
         Můžeš li, vstávej
         Z hloubky do nebes
         Stále si házej
         Padne li krása nebo děs


         Vždyť už to víš
         Jak má se tu žít
         Vždyť už to znáš
         Jak na nohou stát
         Marně se ptáš
         Jak všechno znát


         Dávej si, dávej
         Tenhleten marnivej svět
         Skláněj se, skláněj
         Nad tím kdo nepozná hned
         Zkoušej to, zkoušej
         Složit slovo z několika vět


         Lehce se loučíš
         S tím co nemáš
         Trpce se vracíš
         Minulost si chytáš
         A čas stále běží
         Tam kam nemá
         Zachytit ho
         To chvíli trvá


         Chodíš a bloudíš po okrajích
         Led se tenčí
         A dech se tají
         Kam až teď dojdeš
         Sama nevíš
         Jen snad doufej,
         Že něco změníš




          Ragún


          Mám pocit, že jsem vzhůru
     Barmský stařík mi drží nad hlavou červený deštník,
          pod nímž v podřepu vyprazdňuji své útroby
          A příval vody smývá nečistou bolest světla


          Přehnala se první letní bouřka
          a vyloupila svůj denní příděl
    Ptáci si začali skládat stejné účty jako za rozbřesku
                          
          Anděl milosrdenství
          dál zapisoval krvavé romány. 
                             




           Sny


           Sny, které bych rád spatřil
           Za mne sni
           Sny utopené
           Tajemstvím obestři


           V klidu a pokoji
           Opij  se drahým francouzským vínem
           Sny se ničeho nebojí
           Ať je vinen kdokoliv 


           Protnout se v průsečíku
           Zatemňujícím střed světa
           v němž je černý střevíc víc,
           než jen otiskem své doby


           Připnout si odvahu
           na klopu saka
           a v rytmu večerního cvrkotu hmyzu
           nechat si dlaní projít čáru pokory




TOBĚ 


Jen jednou
Zjeví se Ta,
která tě přiměje k návratu
K návratu z úzkosti
do situace života…

… Mít hodně rád
a mít k tomu dost síly! (Orten)
         … Sílu dávat, ne brát… 




TOTOŽNOSTI


Kde je ten šašek
Co  procházel se tu s tulačkou
Studeným pokojem
V němž lži zhořkly

Záhadně a krátce
Se zraňujeme
V zahradě u hranic ticha

Snídám své srdce
Na stříbrném podnose dějin
Rozcuchané páže se na mě směje
A já začínám důvěřovat všednosti

Žijeme z času ukradeného jiným,
Řekl bych,
I když nic podotknout nechci
Jen vejdi…




ÚČASTNÍCI  ZÁJEZDU


Stáváme se účastníky zájezdu
Na týden, na věčnost
Ze scény mizí tichost
Tělem sotva slyšitelná


Sluneční třpyt
obrazí se v zorničkách
a spatřuji siluety tam,
kde jsem byl věčný rádce


Postavit vzduch
Na úroveň kvílení kočky,
která je plná symbolů
a symboly jsou taženy vírou nahoru,
ven z času a prostoru.




         VÍTR NÁS ODVANE



         V podivuhodné noci
         Prostoupené žalem
         Kdy vítr má intimní hodinu se stromovým listím
         Je cítit strach z pustoty

         Poslouchej,
         Vítr povykuje temnotou
         Bdím bez dechu
         S podivuhodným vetřelcem zdejšího štěstí
         Jsem oddán vlastní beznaději

         Poslouchej,
         Poslouchej šťastně!
         Slyšíš povykující temnotu?
         Temné peklo a
         Kosící se vítr nám jde cestou naproti

         V podivuhodné noci
         Nepokojný rudý měsíc na střeše
         Pln strachu
         A okamžik se může proměnit
         v hromady truchlících oblak
         zlomených očekáváním padajícího deště
         a po něm nic
         jen rozbitá noc
         a země tiše stojí
         za oknem neznámá,
         od hlavy až k patě

         Vlož své hořící ruce
         Do paměti mé
         Svěř své rty
         stejně horlivé citu
         mým líbajícím rtům