AddThis Smart Layers

7. 7. 2014

Daniel Szabó: Karlovy Vary, Wimbledon a MS ve fotbale – aneb proč potřebujeme film a sport?

                                       

Začal filmový festival ve Varech, skončil tenisový svátek ve Wimbledonu a do svého finiše spěje fotbalové MS v Brazílii. Tři masové akce, které přitahují pozornost, ale zároveň vyvolávají řadu otázek. Sport a zábava jsou nejoblíbenějšími aktivitami lidí. Mají za úkol je spojovat, i když jsou často vrcholem individualismu. Pokud nám to jaksi nejde, se spojit, tak nám to přikáže trh a marketing. Pokud běháš, tak s Nike nebo Adidas, pokud hraješ tenis, tak s Wilson nebo Head, pokud jsi fotbalista, zkus Gillette, Coca-Colu nebo Mc´Donalds, když fandíš tak s Heinekenem nebo Gambrinusem. Jestli tě zajímá film v podobě zábavy, buď „cool“ s ČEZ, RWE nebo Vodafone a přidej pár paníků Becherovky Lemon.

Kinematografie i sport jsou vesměs konzervativní záležitosti. Často hrající na nacionalistickou notu a využívající neznalosti lidské masy a její naivity. Ale koho to vlastně dnes zajímá? Diváky, pořadatele, sponzory, umělce, sportovce? Snad jen lidi, kteří neberou film a sport jen jako prostou zábavu a odreagování se. Přitom je strašlivě důležité, zachovat si princip filozofování a nespoléhat jen na trh a zábavu. Ty nás degradují a vytváří z nás poslušné a nemyslící „ovce“, postrádající kritické myšlení. Spokojit se s málem, často znamená zhloupnout.

Začněme filmovým festivalem ve Varech. Často bývá médii prezentován jako prestižní filmová událost roku. Jeho prestiž spočívá v několika zahraničních hercích, kteří festival navštíví a v pořádání večírků pro tuzemské pseudocelebrity. Pokud se opravdu zaměříme na to nejdůležitější, na film jako na umění, tak z celého programu stojí za vidění pouze menšinové procento filmů, které jsou na festivalu uvedeny. Zbytek je jen výplň, v podobě „aby tam něco bylo“. Můžeme namítnout, že umění, oproti sportu, má subjektivní hodnocení a nelze měřit výsledek počtem branek, uhraných setů nebo zaběhnutým časem. Ale lze ho měřit pomocí estetiky a etiky. To, ale vyžaduje poučeného a vzdělaného diváka, který je schopen vnímat souvislosti.

Tenis nebo fotbal mají tu výhodu, že výkon se měří podle určitých kritérií a vyhrává ten nejlepší a nejšťastnější. Náhoda a štěstí hrají ve sportu důležitou roli, kterou (buďme za to rádi), umění postrádá. Tenisté ve Wimbledonu nebo fotbalisté na mistrovství světa jsou, stejně jako tvůrci filmu a herci, do určité míry marketingové figury. Musí se oblékat podle sponzorů, jejich chování má být lehce kontroverzní a mají být vzory pro děti a mládež. V tom selhávají PR a marketingový handlíři nejvíce. Jak může být někdo vzorem pro děti, když často nedá dohromady jednoduchou větu a jeho slovník je na úrovni základní školy. Nelze to úplně vztahovat na sporty jako tenis nebo golf, které nejsou tak masové, ale obecně to platí o fotbale a hokeji (ne náhodou nejpopulárnějších sportech u nás).

Druhou stranou mince, a možná tou nejdůležitější, je osobní vnitřní prožitek a identifikace s filmovou postavou a sportovcem. Proč je fotbal tak magický, když třeba za celý zápas nepadne jediná branka? Jednoduše proto, že se nějací lidé (fanoušci) identifikují s jedince, mužstvem, klubem, národem. V tenise jde především o individuální prožitek. Lidé v ochozech kurtů nemohou při hře fandit, křičet ani nic pohazovat. Tleskat je dovoleno jen v pauzách mezi výměnami. Tím je tenis velmi specifickým sportem, který vyžaduje trpělivost a určitý způsob myšlení. Film je s tenisem, do jisté míry, totožný. Nemá jít ani tak o to, co se děje před kinem nebo na festivalu, ale o film samotný, jako o specifický druh umění, který člověk prožívá dvě hodiny v kině sám, byť obklopen dalšími diváky.

Jednou z dominantních částí prezentace zábavy, jsou média. To platí i o kinematografii a sportu. Masová média referují o těchto fenoménech, jako o zábavě, která nenutí příliš k přemýšlení. S tím lze, do určité míry souhlasit ve sportu. Často je ovšem samotnými aktéry sportovních přenosů komentován jako velká „věda a alchymie“ (používám záměrně sportovní terminologii). Částečně se pojem zábavy může uplatňovat i na film, ale musí být jasně odděleno, na jaký druh filmu. V tom se skrývá i úskalí filmového festivalu ve Varech. Pokud odhlédneme od kvality filmů, je festival prezentován jen jako zábavné setkávání lidí. Zevrubným analýzám filmů, které jsou na festivalu uvedeny, se věnují pouze odborná filmová periodika, která stojí na okraji zájmu a čtenosti. Mírně tento deficit suplují elektronická média, která ale do referování o filmech, velmi často vkládají osobní historky autorů textů, aby byla „zaručena“ větší „vtipnost“ a hodně kliků.

Nespornou výhodou Wimbledonu i MS ve fotbale je právě šíření těchto sportů pomocí masových médií. Rub (nebo líc?) této mince tkví v manipulaci s divákem, která médiím zaručují nemalé tržby. Potíž je v tom, že diváci se nechávají manipulovat vědomě a rádi. Stávají se na dobu zápasu příslušníky určité komunity a jejich sounáležitost se sportovci nabývá nebývalých psychologických a instinktivních rozměrů. Potom je tu také část publika, které bere sport a film jako možnost své osobní prezentace. Nejvíce viditelné je to právě na filmovém festivalu ve Varech. Potřebujeme tedy takový festival a zmíněné sportovní akce? Ve své podstatě ano, ale pouze po dobu trvání filmu nebo sportovního klání. V té době můžeme zažívat určité vnitřní pocity, které jsou často přenositelné a popsatelné, ale velmi často také nesdělitelné. Mimo trvání samotného díla, ať už uměleckého nebo sportovního, ztrácí akce svůj smysl a stává se pouhým marketingovým nástrojem a předmětem hospodských a mediálních debat.

Na závěr jen malá poznámka o sponzoringu, který je nedílnou (ne-li přímo základní) součástí zábavy. Firmy, které vkládají své prostředky do fotbalu a tenisu, za to požadují od sportovců loajalitu a od diváků kupování výrobků jejich značky. Nikdo ze sponzorů to nedělá z lásky ke sportu nebo z nadšení. Což je u sportovních disciplín, kde se soutěží, v celku pochopitelné. Problém nastává, pokud se vrcholné akce pořádají v zemích, kde jsou porušována lidská práva a kde lidí často trpí chudobou. V těchto případech (OH v Pekingu a Soči, MS v Brazílii, hokejový šampionát v Bělorusku) nemají sponzoři z etického a lidského hlediska tyto akce podporovat. V případě filmového festivalu je situace ještě méně pochopitelná. Desítky miliónů korun, které se vyhodí během týdne, by sponzoři a státní instituce měli vložit do distribuce uměleckých filmů, která by probíhala po celý rok, do provozu artových kin, do mediální a filmové výchovy pro děti, do podpory nekomerčních filmových projektů (ať už filmů, festivalů nebo periodik) a v neposlední řadě do podpory Národního filmového archívu, který by se měl stát výstavní institucí (co se týče prostředků i kvality) tuzemské kinematografie. Bohužel, neděje se z toho skoro nic…     



  

1. 7. 2014

Václav Bělohradský: Disidenti – pokus o definici


                                                                                                                 
V rozhovoru s A. J. Liehmem říká Jiří Voskovec: „Za války existovala přímá souvislost mezi tím, co země dělala, a americkým humanismem, americkou historií. Vnitropolitický i mezinárodní postoj USA byl v souladu s nejlepšími tradicemi amerických dějin. Od atomové bomby se těžiště posunulo... Hitler byl pryč, ale fašismus žil dál. S ním i fašistická amorálnost. Stalinismus vrcholil..., reakční kruhy v USA se okamžitě přizpůsobily..., začal agresivní militarismus a mccarthyovská hysterie... Jak to začalo? Já myslím, že neočekávaným nástupem reakčního, konzervativního postoje, který je dědictvím fašismu.“

Jedna často citovaná věta Martina Heideggera říká, že problémem dnes není nedostatek hodnot, ale to, že „vše se stalo jen hodnotou“. Hodnoty vedou mezi sebou vyhlazovací válku, protože nejsou, ale chtějí platit, uskutečnit se. V globálním hypertechnologickém prostředí, kde příroda postupně mizí a prudce narůstá napětí mezi technicky realizovatelným a lidsky udržitelným, vytvářejí hodnoty toxické prostředí, kde se navzájem znehodnocují a vyvracejí. Svět nemění filosofové, jak si přál Marx v 11. tezi o filosofii dějin, ale (bio)technologie, obchodní řetězce, internet, globální tržní imperativy. Formuje se svět extrémně otevřený lidské volbě: stále větší počet lidí může volit mezi stále větším počtem možností. Tato chaotická masa možností volby vyvolává poptávku po jejím ospravedlnění; v hypertechnologickém prostředí poptávka po dobrých důvodech volby přetéká přes břehy křesťanské a osvícenské tradice. Je stále těžší zdůvodnit vlastní volbu.
Diskurz o hodnotách vyplňuje prázdno, které nastalo po zmizení přírody. Stále více oblastí světa je vydáno lidské vůli, lidé hodnotí a snaží se realizovat to, co si vyhodnotili jako „správný cíl“. Hodnocení je uspořádávání cílů podle důležitosti: menší cíle se stávají prostředky k uskutečnění těch velkých. Celé národy či lidské skupiny se tak snadno mohou stát jen prostředkem k realizaci velkých cílů.
Společnosti, které se rozvíjejí v hypertechnologickém prostředí, charakterizují tři nepřekonatelné deficity: Zaprvé permanentní deficit režimů ospravedlnění svobodné volby jednotlivců, skupin, států, korporací; veřejný prostor je přetížen, šíří se teorie spiknutí, legitimnost rozhodování prudce klesá. Zadruhé permanentní deficit smyslu, který je důsledkem toho, že západní civilizace identifikovala smysl života s objevem originálu, s jedinečností, autentičností, neopakovatelností, tedy s tím, co nazýváme aura; rostoucí převaha kopií nad originálem, reprodukovatelného nad jedinečným, nápodoby nad autentickým, recitace nad komunikací rozpouští auru všeho; mezi aurou a smyslem se otvírá mezera, kterou označím formulí postauratická krize. Zatřetí permanentní deficit práce jako záruky identity. V hypertechnologické společnosti je práce prekarizována, tj. znehodnocena jako „povolání“ člověka k realizaci „velkých cílů“.
Disident je vpleten do stále rychleji se točícího kola diskurzů o hodnotách, často hraje v obecném mediálním reji roli reprezentanta hodnot bojujícího s cynismem moci. Jeho specifickou rolí ale není boj za hodnoty proti „nositelům nehodnot“, ale svědectví o rozdílu mezi hodnotami a smyslem.
Disident vydává svědectví, že smysl je něco jiného než hodnota, že smysl není ani cílem, ani hodnotou, že je to něco, co nelze uskutečnit, jen se s tím setkat a chvíli setrvat v jeho světle.
Psáno pro SALON. Celý text k přečtení zde Bělohradský

28. 6. 2014

Přednášky Tomáše Špidlíka


Tomáš Špidlík se narodil 17. 12. 1919 v Boskovicích. Zde absolvoval základní školu a gymnázium. V akademickém roce 1938-1939 začal studovat na Filozofické fakultě MU v Brně. Po uzavření českých vysokých škol, na podzim roku 1939, vstupuje za dramatických okolností do jezuitského řádu. První formační řádovou etapu představuje novicát, který Špidlík 23. 9. 1940 započíná v Benešově. Když noviciát obsadí nacisté, může v něm pokračovat až v roce 1942 na Velehradě; ten mu vtiskne zásadní celoživotní stigma náklonnosti ke křesťanskému Východu. 24. 9. 1942 skládá řeholní sliby. V letech 1942 - 1945 dokončuje filozofická studia, především ke konci války často přerušovaná nucenými pracemi, souvisejícími s blížící se frontou. V letech 1945-1946 je prefektem studentů na Velehradském gymnáziu, kde koná roční praxi (tzv. "magisterka"). Vyučuje češtinu a latinu.


Evropská kultura v dnešním světě 

Moudrost 

Kristus

Zlo



Po válce je Tomáš Špidlík poslán na teologická studia do Holandska - Maastrichtu. 22. 8. 1949 zde přijímá kněžské svěcení. Rok poté dokončuje řeholní formaci (tzv. "třetí probace") v italské Florencii, aniž by tušil, že zde začíná nejdelší etapa jeho života. V roce 1951 je zřejmé, že se nebude moci do komunistického Československa vrátit. Je povolán do Říma, aby pracoval ve Vatikánském rozhlase. Programy, které zde byly připravovány především pro země za železnou oponou, se staly nepostradatelnou inspirací v zápase za svobodu. Ačkoliv se pro T. Špidlíka cesta domů na dlouhou dobu uzavřela, důkladně se zabýval vším, co souviselo s děním doma. Např. jeho páteční promluvy ve Vatikánském rozhlase se staly pro několik generací srozumitelnou manifestací idejí; tyto promluvy jsou dodnes vděčně překládány do mnoha světových řečí. Zároveň více než 38 let byl spirituálem (odpovědným za duchovní jakost člověka) v Papežské koleji sv. Jana Nepomuckého (Collegio Nepomuceno), kde působil až do roku 1989. Přicházeli sem lidé různí: mezi autentickou emigrací byli bohužel i ti, kteří byli provázaní s STB. 

V roce 1955 obhájil Tomáš Špidlík doktorskou práci na Papežském orientálním institutu a ve stejném roce začíná zde, ale i na jiných římských univerzitách, přednášet. Navázal na svého německého učitele Prof. Irenea Hausherra SJ a rozvinul jeho vědecké poznatky do takové míry, že jeho práce nepředstavuje pouze důležitou část dějin křesťanské spirituality, nýbrž organickou teologickou oborovou vizi vůbec.  V roce 1993 se stal čestným členem Petrohradské akademie věd, nositelem ceny Sir Daniela a Countess Bernardine Donohue v Římě, aj. V roce 1995 dával prestižní duchovní cvičení (exercicie) papeži Janu Pavlu II. a celé římské kurii. V roce 1997 obdržel doktorát teologie honoris causa na Pravoslavné teologické fakultě v rumunské Cluji a na UP v Olomouci. V roce 1998 mu Václav Havel udělil čestnou medaili T. G. Masaryka. V roce 1999 obdržel čestný doktorát na Karlově univerzitě v Praze. 21. října 2003 byl Janem Pavlem II. jmenován kardinálem. Zemřel 16. dubna 2010 v Římě.